Metriacanthosaurus

Portrét anglického teropoda

Mike Taylor a spol.: Mechanika hlavy a krku sauropodů

Neotřelý pohled na starou problematiku…

První důkazy o výskytu gastrolitů u pterosaurů

Gastrolity jsou trávicí kameny, jejichž polykáním někteří obratlovci usnadňují proces rozmělňování rostlinné potravy v žaludku. Z Argentiny nyní přichází první důkaz o výskytu těchto kamenů u létajících plazů, kteří byli současníky dinosaurů – pterosaurů.

Pozůstatky gastrolitů byly nalezeny u spodnokřídového pterodaktyloida druhu Pterodaustro guinazui v argentinské provincii San Luís, a to hned u dvou jeho témě řkompletních koster, označených MIC V 263 a MIC V 243. Odborníci nalezli v břišní dutině shluky nepravidelně seřazených kamenů, z nichž jeden obsahuje 29 kusů v průměrech od 1.5 do 10.1 mm, pokrývajících plochu asi 24 čtverečních cm. Kameny se nacházejí před kostmi pletence pánevního a jsou obklopeny částmi břišních a hrudních žeber. Většina materiálu má charakter křemence, pouze tři kameny mají živcový původ; kameny vykazují poměrně malý stupeň obroušení a nápadně ostré hrany. Přítomnost trávicích kamenů u tohoto pterosaura napovídá, že se mohl živit např. korýši s tvrdými schránkami (jejichž pozůstatky se našly ve stejných sedimentech jako pozůstatky P. guinazui), a právě tvrdé předměty, jako schránky či kameny, pronikly jeho "filtrem" do břišní dutiny.

Zdroj:

http://www.mesozoico.com.ar/Forum/viewtopic.php?f=19&t=957

Abstrakt:

First occurrence of gastroliths in Pterosauria (Early Cretaceous, Argentina)

L. CODORNIÚ1, L.M. CHIAPPE2, A. ARCUCCI3 y A. ORTIZ-SUÁREZ4

1CONICET. Departamento Geología, Universidad Nacional de San Luis. San Luis, Argentina. Solo usuarios registrados se encuentran habilitados a visualizar los enlaces. Gracias por su visita.
2The Dinosaur Institute, Natural History Museum of Los Angeles County. Los Angeles, USA.
3Área de Zoología, Universidad Nacional de San Luis. San Luis, Argentina.
4Departamento Geología, Universidad Nacional de San Luis. San Luis, Argentina.

Gastroliths (stomach stones) are commonly found in a variety of archosaurs (including birds) but have never been reported before for a pterosaur. This study reports the first evidence of gastroliths in a pterosaur, the Early Cretaceous pterodactyloid Pterodaustro guinazui Bonaparte from San Luis, Argentina. Two nearly complete skeletons (MIC V263 and MIC V243) of this pterosaur exhibit clusters of poorly-sorted stones inside the abdominal cavity. In one of them, 29 stones ranging in size between 1.5 mm and 10.10 mm are contained within a surface of approximately 24 cm2. These stones are surrounded by element of the gastralia and thoracic ribs, and placed just in front of the pelvic bones. Most of these stones are composed of lightly colored quartz-only three corresponds to feldspars-and show a slight degree of abrasion and distinctly angular edges. The presence of gastroliths in two specimens of Pterodaustro Bonaparte is consistent with interpretation of this pterosaur as a filter-feeder, with a diet that may have included hard items such as "shelled" crustaceans that are abundant in the fossil beds that contain the remains of this pterosaur.

Jižní Čechy v době dinosaurů – přednáška v Národním muzeu

Zajímavá přednáška v podání Mgr. Zuzany Váchové se dnes od 17.00 odehrála v prostorách Národního muzea. Zaměřila se především na paleobotanické nálezy z jihočeské pánve (sestávající z pánví budějovické a třeboňské), setrvávající tak trochu neprávem ve stínu mnohem větší České křídové pánve, rozkládající se v severních a východních partiích Čech.

V období přelomu spodní a svrchní křídy, zhruba před 100-80 miliony let, se zde nacházela sladkovodní pánev, ze kterého pochází celá řada nálezů fosilních rostlin, svědčících o bouřlivém rozvoji krytosemenných rostlin v tehdejší flóře. Autorka přednášky zmínila pro zájemce, paleobotanikou se přímo nezabývající, rozhodně zajímavé metody určování přibližné průměrné roční teploty na tehdejším území jižních Čech. Kombinací několika metod, mj. metod měření okrajů listů, jejich tvarů či srovnávání s dnes žijicími nejbližšími příbuznými nebo tzv. intervalu koexistence, lze určit průměrnou teplotu zdejší oblasti v období svrchní křídy na zhruba 15-21 stupňů Celsia, tedy hodnoty podstatně vyšší, než v době dnešní. Jak bylo zmíněno, na lokalitě se mohli vyskytovat rovněž dinosauři, fosilní doklady o jejich výskytu odsud ale prozatím nemáme (v této souvislosti byl zmíněn i prozatím jediný nález dinosaura z území České republiky z lokality Mezholezy na Kutnohorsku).

Nechyběl ani geologický profil jihočeské pánve, rozdělený zhruba napůl mezi terciérní a křídové sedimenty, a rovněž hlavní možné příčiny globálního vymírání na rozhraní K/T. V následné diskusi pak byla řešena i otázka možných impaktů na tomto území.

Scipionyx

Portrét jedné z nejskvělejších dinosauřích fosilií

Pyroraptor

Krátký portrét dromaeosaurida z Francie

Kanadská Grande Prairie: další příspěvek do mozaiky dinosauří paleoekologie

Tetsuto Miyashita a Federico Fanti – tito paleontologové se postarali o objevení senznační lokality Grande Prairie na severozápadě kanadské provincie Alberta, asi 450 km od Edmontonu. Hned při prvních průzkumech byly objeveny pozůstatky býložravých dinosaurů spolu se zuby teropodů, kteří byli později identifikováni coby troodoni. Ti zde před 73 miliony let zřejmě zcela běžně lovili mladé exempláře dinosaurů. Jedná se o ohromně zajímavý objev, a to hned z několika důvodů – zaprvé jde o první objev většího množství těchto dravých dinosaurů na jedné lokalitě, zadruhé jde o důkaz, že i ve vysokých zeměpisných šířkách, konkrétně v oblasti mezi jižní Albertou a Aljaškou, existovaly v tomto období bohaté ekosystémy. Na lokalitě byla totiž objeveny nejen pozůstatky býložravých dinosaurů (pachycefalosaurů, ceratopů), ale také sladkovodních ryb a plazů. Podle Miyashity nové dinosauří druhy nevznikaly křížením, ale za pomoci jiných faktorů, např. potravní konkurence. Mezi dinosauřími fosiliemi z Grande Prairie pak zřejmě je i nový druh dinosaura, pravděpodobně ptakopánvý, "kachnozobý" dinosaur z linie hadrosauridů. Její zástupci již byli objeveni i na Aljašce, tento druh má však viditelný hřeben na přední části lebky.

Autoři studie, která vyšla v žurnálu Paleogeography, Paleoclimatology, Paleoecology, plánují další expedici na lokalitu v příštím roce s očekáváním dalších nálezů.

Zdroj:

http://www.sciencedaily.com/releases/2009/05/090512134657.htm

 

Ptakopánví: inkorporace zkostnatění v oblasti očních víček do lebky

Tato studie přináší zpracování velmi zajímavého a nevšedního tématu, a sice tzv. palpebrální osifikace (zkostnatění v oblasti očních víček) u ptakopánvých dinosaurů. Tato charakteristika je v současné době uznávána jako synapomorfie (společný znak) představitelů kladu Ornithischia. Tento typ zkostnatění probíhá u některých ptakopánvých napříč očnicí, jiní jej ale postrádají a disponují druhotnými osifikacemi (tzv. supraorbitály), které tvoří dorzální okrajovou část očnice. Homologie palpebrální osifikace vzhledem k jednomu nebo více supraorbitálů je akceptována ve větší části odborné literatury, ale nebyla nikdy výslovně testována a nebyly vzneseny ani obecné hypotézy ohledně její funkce. Protože homologii můžeme synonymizovat se synapomorfií (tedy společným, sdíleným znakem), nepřesná tvrzení o homologii mohou vést k nepřesným závěrům o příbuzenství jednotlivých taxonů, získaných při kladistických analýzách. Autoři tedy poprvé testovali primární a sekundární homologie zmiňované osifikace u očních víček u ptakopánvých a anteriorního supraorbitálu u více pokročilých taxonů hlavních kladů ptakopánvých dinosaurů a závěry těchto tesů potvrzují, že zmíněné teorie o homologii lze potvrdit. Z osteologického hlediska lze odvodit, že palpebrální osifikace sloužila jako podpora vrstvy pojivé tkáně na svrchní části očnice – postupně došlo ke zkostnatění této tkáně a její faktické inkorporaci do svrchní části lebky a vzniku dalších supraorbitálních elementů – neomorfických osifikací. Dá se tedy říci, že k inkorporaci palpebrální osifikace do lebečního svršku vedly rozsáhlé strukturální změny v lebkách ptakopánvých dinosaurů, včetně vzniku kožních zkostnatění za účelem obranným či čistě exhibičním.

Zdroj/abstrakt:

Maidment, S.C.R., and Porro, L.B. 2009. Homology of the palpebral and origin of supraorbital ossifications in ornithischian dinosaurs. Lethaia. doi: 10.1111/j.1502-3931.2009.00172.x.

ABSTRACT: The palpebral is a small ossification that projects across the orbit in some ornithischian dinosaurs and its presence is considered a synapomorphy of the clade. By contrast, other ornithischians lack the palpebral but possess accessory ossifications, commonly termed supraorbitals, which form the dorsal margin of the orbit. The homology of the ornithischian palpebral to one or more of the supraorbitals is widely accepted in the literature, but this homology has never been explicitly tested and no hypotheses have been proposed regarding the function of the palpebral or why it was incorporated into the orbital margin. As homology is synonymous with synapomorphy, incorrect homology statements can lead to incorrect hypotheses of relationships being obtained during cladistic analysis. The primary and secondary homologies of the ornithischian palpebral and the anterior supraorbital of more derived members of the major ornithischian clades are tested and we demonstrate that these homology hypotheses can be accepted. Osteological correlates indicate that the palpebral supported a layer of connective tissue that roofed the orbit; ossification of this connective tissue resulted in the incorporation of the palpebral into the skull roof and gave rise to additional supraorbital elements, which are neomorphic ossifications. Large-scale structural changes in the ornithischian skull, including dermal ossifications associated with display or defence and the development of complex feeding mechanisms, may have led to the incorporation of the palpebral into the skull roof.

Kinnareemimus khonkaenensis

Z Thajska hlásí francouzský paleontolog Éric Buffetaut se svými asijskými kolegy popis nového ornitomimosaura (a tedy ´pštrosího´dinosaura) pod názvem Kinnareemimus khonkaenensis (Kinaree je bytost z thajské mytologie s ženským tělem a ptačíma nohama – název odkazuje k výrazně ptačí stavbě zadních končetin tohoto dinosaura). Nález pochází ze spodnokřídové formace Sao Khua z provincie Khon Kaen (odtud druhový název) ze severovýchodu thajského království a spolu s popisem byl publikován londýnskou geologickou společností.

Materiál tvoří postkraniální elementy, včetně několika obratlů, nekompletní stydké kosti, kostí holenních a nekompletní kosti lýtkové a také metatarsálních a prstních článků. Metatarzus sám je velmi slušně vyvinut a metatarsální článek III, ačkoli je stále viditelný v proximálním pohledu mezi metatarsáky II a IV při anteriorním pohledu, směrem k distální části je značně redukován a nabývá trojúhelníkového průřezu. Tato stavba metatarzálního regionu napovídá, že K. khonkaensis je více pokročilou formou než geologicky mladší, ale primitivnější ornitomimosauři harpymimus a garudimimus, ale méně pokročilou oproti archaeornitomimovi. Nález kinnareemima na území Thajska naznačuje, že pokročilejší formy ornitomimosaurů se tak s velkou pravděpodobností vyvinuly právě v Asii.

K. khonkaenensis je zástupcem kladů Theropoda, Tetanurae, Coelurosauria a Ornithomimosauria.

Zdroj/abstrakt:

Buffetaut, E., V. Suteethorn & H. Tong. 2009. An early ‚ostrich dinosaur‘ (Theropoda: Ornithomimosauria) from the Early Cretaceous Sao Khua Formation of NE Thailand, pp. 229-243 IN E. Buffetaut, G. Cuny, J. Le Loeuff & V. Suteethorn (eds.), Late Palaeozoic and Mesozoic Ecosystems in SE Asia. Geological Society, London, Special Publications 315: 229-243. DOI: 10.1144/SP315.16

Abstract: Postcranial remains of a small theropod dinosaur, including vertebrae, incomplete pubes, tibiae, an incomplete fibula, metatarsals and phalanges, from the Early Cretaceous Sao Khua Formation of Phu Wiang, Khon Kaen Province, NE Thailand, are described as a new taxon of ornithomimosaur, Kinnareemimus khonkaenensis, gen. et sp. nov. This early ‚ostrich dinosaur‘ is characterized by a fairly advanced metatarsus, in which metatarsal III, although still visible proximally between metatarsals II and IV in cranial view, is markedly ‚pinched‘ more distally and becomes triangular in cross-section. The condition of its metatarsus shows that Kinnareemimus khonkaenensis is more derived than the geologically younger primitive ornithomimosaurs Harpymimus and Garudimimus, but less derived than Archaeornithomimus. Its occurrence in the Early Cretaceous of Thailand suggests that advanced ornithomimosaurs may have originated in Asia.

Etymology. From Kinnaree, graceful beings of Thai mythology, with the body of a woman and the legs of a bird, said to inhabit the depths of the legendary Himmapan Forest, by allusion to the bird-like feet of this dinosaur.

Květnové záblesky z okna

Ani deštivý průběh posledních květnových dnů nezastavil přísun nových studií z oblasti paleontologie. Jerry Harris nás na Dinosaur Mailing List zahrnul několika dalšími novinkami.

Velice zajímavé výsledky přineslo studium dinosauřích koprolitů (tj. trusu) z formace Two Medicine, spadající do svrchní křídy americké Montany. V těchto koprolitech bylo identifikováno více než 130 fosilních prehistorických hlemýžďů, představujících nejméně sedm taxonů, z nichž nejhojnější je rod Megamophix. Tato zajímavá ´sbírka´ zahrnuje pro zajímavost tři terestrické a tři akvatické taxony. Z vysokého procenta zachovalosti jejich vápenatých schránek (asi 46% je téměř kompletně zachovalých) autoři studie usuzují, že tito tvorové nebyli dinosauři pozřeni a tedy neprošli jejich trávicím systémem, nýbrž využili jejich trus až po depozici (uložení) mršin. Objemově velký, vlhký a mikrobově obohacený trus pak sloužil nejen jako jejich potrava, ale i jako hnízdiště. Přítomnost terestrických taxonů na této lokalitě ukazuje, že zde měli dostatečný úlomkovitý či vegetativní pokryv, i když dinosauří trus nebyl přítomen; akvatické formy do trusu pronikly zřejmě během povodní. Jedná se jistě o velmi zajímavý důkaz opakované, oportunistické exploatace dinosauřího trusu, který zřejmě představoval hojný, i když nepravidelný přísun potravních zdrojů pro tyto bezobratlé.

Další studie referuje o výskytu stop sauropodů a ornitopodů ve španělské lokalitě Los Cayos, oproti stopám neptačích teropodů, které byly z této lokality dosud známy především. Na lokalitě bylo nově objeveno 10 sérií stop, z nichž nejdůležitější je krátká série sauropoda (Los Cayos S), identifikovaná dle morfologie přední končetiny coby ichnotaxon Titanosaurimanus, a tedy jako stopy titanosaurida, nejméně však titanosauriforma. V části lokality Los Cayos D pak byly objeveny hojné stopy poměrně velkých ornitopodů, identifikovatelných coby ichnotaxon Iguanodontipus. Jedná se důležité důkazy existence velkých býložravých dinosaurů v těchto ekosystémech, které daly vzniknout geologické formaci Enciso.

Zdroje/abstrakty studií:

Chin, K., Hartman, J.H., and Roth, B. 2009. Opportunistic exploitation of dinosaur dung: fossil snails in coprolites from the Upper Cretaceous Two
Medicine Formation of Montana. Lethaia 42(2):185-198. doi: 10.1111/j.1502-3931.2008.00131.x.

ABSTRACT: Multiple associations of fossil snails with dinosaur coprolites demonstrate that snails and dinosaurs not only shared ancient habitats but were trophically linked via dinosaur dung. Over 130 fossil snails representing at least seven different taxa have been found on or within herbivorous dinosaur coprolites from the Upper Cretaceous Two Medicine Formation of Montana. The terrestrial snail Megomphix is the most common taxon, but three other terrestrial taxa (Prograngerella, Hendersonia and Polygyrella) and three aquatic snails (Lioplacodes, ?Viviparus and a physid) also occur in coprolites. At least 46% of the shells in the faeces are whole or nearly so, indicating that most (if not all) of the snails were not ingested by dinosaurs, but were post-depositional visitors to the dung pats. The sizeable, moist and microbially enriched dinosaur faeces would have provided both food and roosting sites for the ancient snails, and the large number of snail-coprolite associations reflect recurring, opportunistic exploitation of dung. The terrestrial taxa in the coprolites suggest that this Late Cretaceous locality included sufficiently moist detrital or vegetative cover for snails when dinosaur dung was not present. The aquatic snails probably entered the faeces during flood events. Dinosaur dung would have provided an abundant but patchy influx of resources that was probably seasonally available in the ancient environment.

Moratalla, J.J., and Hernán, J. 2008. Los Cayos S y D: dos afloramientos con icnitas de saurópodos, terópodos y ornitópodos en el Cretácico Inferior del área de Los Cayos (Cornago, La Rioja, España). Estudios Geológicos 64(2):161-173. doi: 10.3989/egeol.08642.043.

ABSTRACT: Although most part of the Los Cayos area track-bearing layers have yielded almost non-avian theropod footprints, Los Cayos S and D have
revealed the presence of fossil prints belonging to sauropods and ornithopods respectively. Los Cayos S contains ten track-bearing layers, but the most significant one shows a short sauropod trackway that, based on manus print morphology, it is identified with the ichnogenus Titanosaurimanus. This trackway was caused by a titanosaurid sauropod or at least by a titanosauriform. On the contrary, Los Cayos D has yielded abundant footprints -most of them isolated- that have been produced by relatively big ornithopod dinosaurs. We identify these tracks with the ichnogenus Iguanodontipus. The existence of both footprint morphotypes is very interesting for the Los Cayos area due to it represents the presence of large herbivorous dinosaurs in those Cretaceous ecosystems that produced the sediments of the Enciso Group.

Mnichov – město piva

Ve čtvrtek jsem zamířil znovu k našemu západnímu sousedovi, tentokrát do bavorské metropole Mnichova, kde, ačkoli jsem již dvakrát byl, jsem nikdy neměl čas na zevrubnější prohlídku města. A po čtvrtečním výletu nezbývá než si říct, že jsem přišel o mnohé. Počasí vyšlo opět náramně, tedy letně, škoda jen výraznému zpoždění autobusu na příjezdu, díky čemuž se odpoledne stalo poněkud hektickým.

Po výstupu na samotném kraji města ve čtvrti Fröttmanning jsem si prohlédl stále ještě novotou vonící fotbalovou Allianz Arenu, která se nachází v bezprostřední blízkosti autobusového nádraží, a pak už jsem zamířil metrem do centra. Mým cílem bylo stihnout zdejší Paleontologické muzeum – to se naštěstí nachází asi deset minut cesty od hlavního nádraží. Ačkoli tato instituce nedosahuje velikosti např. berlínského nebo frankfurtského muzea, odborná stránka je maximálně na výši – Mnichov má větší počet specialistů jak na obratlovce (včetně dinosaurů), tak i bezobratlé. Již z prvního pohledu do hlavní haly, kde se nachází vše podstatné, je také jasné, že mnohem větší zastoupení než dinosauři mají savci (zejména sloni, mamuti, a nosorožci) a také mořští plazi, i když plateosaurus se v této společnosti nedá přehlédnout a určitě se neztrácí. Po výstupu do horních pater, kde najdete další expozice (vedle pro Německo takřka povinných kompsognata a archaeopteryga např. ryby, bezobratlí, ale také člověk) si můžete vychutnat pohled na famózního pteranodona a také na skupinku ramforynchů. V dalších prostorách – boční chodbě – nechybí ani geologická expozice a najdete zde taky vynikající materiál ichtyosaura stenopterygia. Exponáty jsou velmi přesně a podrobně popsány a z celé expozice je patrné úzké propojení s akademickou půdou, což je jedině pozitivní. Návštěvu tohoto muzea nelze než zájemcům o paleontologii vřele doporučit. Otevřeno je od pondělí do čtvrtka do 16 hodin, v pátek do 14 hodin, do muzea jsem se však dostal i na druhý pokus v podvečer po šesté hodině.

Poté jsem již spěchal na hlavní nádraží a za patnáct minut mě čekal další bod výletu – památník bývalého koncentračního tábora v Dachau. Tábor byl otevřen nacisty v roce 1933 především pro politické vězně a byl vůbec prvním koncentračním táborem na území Německa, který sloužil jako vzorový pro všechny pozdější tábory. Areál je ve velmi dobrém stavu, hospodářská budova je dnes upravena jako muzeum, jehož expozice historie tábora a nacismu vůbec je velice podrobně zpracována. Z táborových baráků byly zachovány pouze dva, z ostatních zbyly jen obdélníkové obrysy základových zdí, přesto to pro ilustraci podmínek, v jakých zde vězňové přežívali, bohatě stačí. Táboru dominuje památník s věnci před areálem hospodářské budovy, stromová alej a také kaple v zadní části. Návštěva je nutností pro každého zájemce o historii 20. století.

Po návratu na mnichovské hlavní nádraží jsem se pak konečně vypravil do centra Mnichova a postupně zhlédl všechny významné atrakce města, mezi nimi kopie antických staveb na Königsplatz (v čele s Propylájemi), Karlsplatz s věží Karlstor, gotickou katedrálu Frauenkirche z 15. století (vnitřek stojí určitě za to, stejně jako např. vnitřek blízkého kostela sv. Michala), náměstí Marienplatz s monumentálním komplexem radnice, muzeum hraček, kostel sv. Petra, legendární pivnici Hofbräuhaus (kde jsem vyzkoušel velice řízné mnichovské světlé pivo, ale vyzkoušet můžete i do litru čepované tmavé pivo Hofbräu), anglický park a zahradu Hofgarten, královskou Rezidenci nebo náměstí Odeonsplatz s Halou hrdinů. Řada těchto staveb musela být po válce zrestaurována, neboť i Mnichov byl těžce poškozen nálety, kterých bylo na město během války na sedm desítek (byl při nich nenávratně ztracen i originální Stromerův materiál spinosaura). Pivo a pivnice jsou ve městě všudypřítomné a již v podvečerních hodinách neuvěřitelně ožívají – zdá se, že v nich je snad celý Mnichov. Jistě k tomu přispělo i veskrze letní počasí – v ulicích byly skutečně davy. Po soumraku jsem se ještě vydal zdejší příměstskou drahou (jsou zde, jako v řadě dalších německých měst, dva typy dráhy – příměstská rychlodráha S-Bahn, propojená s metrem – U-Bahn) do olympijského komplexu, kde jsem si prohlédl olympijská sportoviště z roku 1972, včetně hlavní olympijské haly, věže Olympiaturm a olympijského stadionu, bývalého hřiště mnichovského Bayernu. Škoda, že vzhledem ke zpoždění autobusu nebyl čas si olympijský komplex prohlédnout za světla. Čas se již nachýlil, takže byl čas se dopravit zpět na autobusové nádraží Fröttmanning.

Chcete-li si udělat příjemný jednodenní výlet, určitě bavorskou metropoli doporučuji. Zajímavá je i atmosféra města při podzimních pivních slavnostech – Oktoberfestu – zde však lze doporučit návštěvu pouze milovníkům lidských davů…

John Long & Peter Schouten: Feathered Dinosaurs – The Origin of Birds

K narozeninám jsem si od mezinárodní internetové sítě Amazon nadělil tento mimořádně hodnotný dárek. Kniha australského paleontologa Johna Longa (Museum Victoria) a ilustrátora Petera Schoutena vyšla teprve loňského roku, a to v Austrálii prostřednictvím vydavatelství CSIRO, ve Spojených státech pak prostřednictvím Oxford University Press. Jedná se tak o knihu, zahrnující skutečně i ty nejnovější poznatky na poli dinosauří paleontologie.

Jak už název napovídá, kniha se zaměřuje na opeřené dinosaury, známé z čínské provincie Liaoning z posledních zhruba třinácti let (v tomto smyslu je určitě škoda, že autoři nemohli již promítnout letošního revolučního ptakopánvého dinosaura tianyulonga, u kterého se prokazatelně zachoval pernatý integument). Protože rodů se skutečně prokazatelným, tj. z fosilního materiálu zřejmým, opeřením je relativně málo, je kniha pojatá jako jakési panoptikum potencionálně opeřených dinosaurů, tedy v podstatě zástupců pokročilejších větví skupiny Theropoda (celurosaurů – tj. tyrannosauroidů, ornitomimosaurů, oviraptorosaurů, dromeaosauridů, troodontidů a dalších enigmatických větví, jakými jsou např. alverezsauridi). Zastoupen je však také legendární archaeopteryx a také zástupci skupiny Aves stricto sensu (confuciusornis, sapeornis a někteří další).

Kniha je rozdělena do dvou částí. Na začátku se autor věnuje historickým i moderním teoriím o úzké příbuzenské linii dinosauři/ptáci a jejím konkrétním podobám ve fosilním záznamu; důraz je pochopitelně kladen zejména na senzační nálezy z čínské provincie Liaoning z posledních let. Autor se zmiňuje i o vztazích jednotlivých linií celurosaurů (teropodů, vyznačujících se přítomností dutých kostí), prvních nálezech jejich představitelů či o nálezech měkkých tkání u těchto dinosaurů v posledních letech. Druhá, mnohem větší část, pak představuje stručné portréty jednotlivých taxonů, řazených podle jednotlivých linií celurosaurů většinou od bazálních zástupců po zástupce pokročilé. Dominují zde detailistické, masívní a nesmírně živé Schoutenovy ilustrace, které odhalují jeho skutečný cit pro detail. Lze souhlasit s Darrenem Naishem, že většina ilustrovaných teropodů má skutečně až výrazně ptačí vzhled, ale to bych i vzhledem k zaměření knihy nepovažoval za chybu. Vytkl bych skutečně snad jen ilustraci albertosaura, která je i vzhledem k uvedeným rozměrům jednoznačně předimenzována co do tělesné hmoty. Pozitivem je i to, že se Schouten u mnoha taxonů držel stavu fosilního materiálu, a u těch z nich, kde je např. známa pouze lebka, ilustroval pouze hlavu dinosaura. Působivé jsou v tomto směru terizinosaurovy drápy, jejichž masívnost zde skutečně vyniká v plné kráse. Naproti tomu mě zaráží absence některých (i když minima) klasických taxonů, např. u oviraptorosaurů samotného oviraptora. Možná jsem ale exaktně nepochopil záměr autorů.

Přesto nelze než tuto knihu, reflektující nejnovější paleontologické poznatky z tohoto oboru, doporučit každému zájemci o dinosaury a o bližší vztahy mezi teropody a ptáky, samozřejmě se znalostí anglického jazyka.

Zleva: titulní strana knihy, zdroj: www.cosmosmagazine.com, Schoutenova interpretace stáda ornitomimosaura druhu Sinornithomimus dongi, zdroj: www.independent.co.uk, autor textu knihy, paleontolog John Long, zdroj: http://evolutinoaustralia.org.au.

Bibliografické údaje

Název: Feathered Dinosaurs (The Origin of Birds)

Autor textu: John Long

Autor ilustrací: Peter Schouten

Ilustrace: barevné

Počet stran: 193

Jazyk: anglicky

Jmenný rejstřík: ano

Vyšlo: 2008

Získávání senzačních měkkých tkání pokračuje, tentokrát u hadrosaurida brachylofosaura

Další novinky z tábora Mary Schweitzer