Kompsognatidi – výskyt a rozšíření

Kompsognatidi byli drobní neptačí teropodi pohybující se po dvou zadních končetinách, útlého vzezření s řadou ptačích znaků na kostře, které známe od svrchnojurských po spodnokřídové uloženiny, hlavně z Evropy a Asie.  Někteří z nich (např. čínský sinosauropteryx) měli i struktury podobné primitivnímu opeření.   Autoři této studie se snaží na základě shromážděných dat z literatury testovat hypotézu, že jejich výskyt byl omezen zejména na polosuchá prostředí.

Tyto neptačí teropody známe zejména z lokalit známých jako lagerstätten, tedy lokalit s mimořádným stupněm dochování fosilií, a to včetně měkkých tkání (mezi místy jejich nálezu patří německý Solnhofen i čínský Liaoning).  Tento omezený výskyt nám znemožňuje získat zejména historické a ekologické aspekty jejich paleobiogeografie. Je docela dobře možné, že měli ve své době celosvětový výskyt.  Jejich nálezy ze spodní křídy Číny z vlhkých oblastí narušují obecnou hypotézu o jejich výlučném výskytu v suchých či polosuchých prostředích.

Zdroj:

Marcos A.F. Sales, Paulo Cascon & Cesar L. Schultz  [2013] - Note on the paleobiogeography of Compsognathidae (Dinosauria: Theropoda) and its paleoecological implications. Anais da Academia Brasileira de Ciências (2014) (advance online publication)

PF 2014

Protože se kvapem blíží nejen vánoční svátky, ale rovněž příchod nového roku, chtěl bych všem pravidelným i méně pravidelným čtenářům blogu popřát jejich klidné prožití a mnoho osobních i profesních úspěchů v roce 2014. Snad bude i nový rok bohatý na paleontologické novinky alespoň tak, jako tomu bylo ve druhé polovině roku letošního.  O nejpodstatnějších novinkách z oblasti paleontologie a také o cestách se vás budu snažit informovat i nadále. 

Takže šťastné a veselé přeje autor!

I vánoční spinosaurus přeje hezké svátky. Copyright: BlueDragonDevious (deviantart), 2013.  

 

 

Archaeopteryx – jak zahynuli jeho zástupci

Německo je domovem všech dosud známých exemplářů primitivního předmoderního ptáka archaeopteryga a jednou z palčivých otázek zůstává rovněž tafonomie fosilií, tj. proces zahrnující jak „pohřbení“ fosilie do sedimentu, tak i její následné ukládání, izolaci a nejrůznější  pohyby, které nakonec vyvrcholí k jejímu „průniku“ zpět na povrch silami eroze.  U tohoto praptáka, jehož fosilie jsou mimořádně dobře dochované, je tato otázka zásadní a umožňuje nám ilustrovat doslova a do písmene poslední hodiny jejich života před tím, než byly sraženy z nebe, pohřbeny pod zem a dopraveny do místa jejich pozdějšího uložení.  Katastrofy, zejména bouře, byly u archaeopteryga předpovídány coby možný závěrečný mechanismus přesunu vícekrát. Tuto teorii nyní podporuje i studie odborníků z univerzity v Trevíru.

Podle nich se jednotlivé exempláře, pověstné i dokonale zachovanými pery, stali obětí mimořádně prudkých bouří, provázených silným deštěm a vlnobitím. Vítr měl zřejmě takovou sílu, že odvál mrtvá těla z vody a jejich pera se značně nasákla těžkou vodou.  Následující vlny pak tlačily těla směrem dolů a právě ztěžklá křídla zapříčinila jejich velmi rychlé klesání a potopení, což bylo příčinou takového stupně dochování materiálu. Před potopením a zakrytím sedimentem tedy těla ani neplula po povrchu, ani nepodlehla hnilobě. K dochování tak přispěla zvláštní shoda okolností a událostí, která byla typická pro přírodní prostředí, kde žili.

K potvrzení své hypotézy užili autoři rovněž testy v aerodynamických tunelech na žijících taxonech ptáků – dlaskovi a brhlíkovi.

Jedenáctý jedinec archaeopteryga, objevený v bavorském Altmühltalu v r. 2011. 

Zdroj (obrázek i text):

http://www.br.de/themen/wissen/archaeopteryx-urvogel-fossil-eichstaett-100.html (německy)

 

Edmontosaurus – lebeční ornamentace

Otázka měkkých tkání a jejich možných rolí mezi fosilními obratlovci je široce diskutována. Zatímco u žijících taxonů mají tyto tkáně souvislost s celou řadou struktur, sloužících k aktivitám od pohybu až po pohlavní znaky, u fosilních taxonů je problémem velmi řídké dochování těchto tkání.  Jedním z neptačích dinosaurů, u kterého známe poměrně hojně rovněž měkké tkáně, je rovněž kachnozobý hadrosaurid edmontosaurus, známý z nejpozdnější křídy Severní Ameriky.  Studie se zabývá „mumií“ jedince druhu E. regalis,  nalezeného v souvrství Wapiti v kanadské provincii Alberta.  Součástí materiálu je rovněž zřetelně trojrozměrně dochovaný hřeben lebky, tvořený v podstatě zcela měkkými tkáněmi. Zatímco nosní dutiny lambeosaurinů zřejmě byly rezonančními komorami, tento masitý hřebínek edmontosaura může představovat signalizační zařízení či být znakem pohlavní dvojtvárnosti.  Tato studie poprvé přibližuje bizarní signální struktury hřebenu a přiklání se k hypotéze o sociální signalizační funkci.  Vývoj hadrosaurinů zřejmě vyvrcholil ztrátou kostěného hřebene na konci křídy, ale je patrné, že tkáň kostěná byla ve skutečnosti jen nahrazena tkání měkkou.  Vizuální hledisko tak bylo v rozvoji těchto struktur klíčové a snad je bude možné zjistit i u dalších skupin neptačích dinosaurů.

Zdroj:

Phil R. Bell, Federico Fanti, Philip J. Currie & Victoria M. Arbour (2013) - A Mummified Duck-Billed Dinosaur with a Soft-Tissue Cock’s Comb. Current Biology (advance online publication).

„Společné záchodky“ argentinských dicynodontů

Společné vyměšování v prostorách k tomu určených je známým fenoménem žijících savců, zejména velkých býložravců. Pochopitelně horší je to se zkoumáním podobných fenoménů u fosilních taxonů – zkrátka chybí průkazný fosilní materiál.  Přesto však již známe celou řadu případů fosilního trusu (tzv. koprolitů) zejména u neptačích dinosaurů (především sauropodů), které nám dávají první nesmělá vodítka. V drtivé většině případů však přece jen jde o nálezy izolované a důkazy o společném vyměšování tak máme až z pozdního období kenozoika.

Citovaná studie cituje nový nález ze středního až svrchního  triasu souvrství Chaňares z Argentiny, která nám tuto geologickou hranici radikálně prolamuje. Nálezy jsou o to cennější, že se netýkají neptačích dinosaurů, ale dicynodontů – tedy živočichů ze skupiny tzv. savcovitých plazů.  Nahromadění koprolitů jsou zde interpretována jako společné latríny – nacházejí se na ploše s velkou hustotou, v relativně omezeném celkovém areálu a napovídají tomu rovněž tafonomické znaky.  U žijících zvířat má toto chování významné biologické i ekologické vývody.  Jejich velikost, početnost, struktura a zařazení ke kanemeyriiformům napovídá tomu, že šlo o společenská, stádní býložravá zvířata, která měla společné prostory k vyměšování, podobně jako dnešní velcí býložravci.  Je to vůbec první doklad takového chování u obratlovců mimo savce, ukazuje na „savčí“ chování až u jejich vzdálených příbuzných a navíc o 220 milionů let dříve oproti dosavadním nálezům.

Zdroj:

Lucas E. Fiorelli, Martín D. Ezcurra, E. Martín Hechenleitner, Eloisa Argañaraz, Jeremías R. A. Taborda, M. Jimena Trotteyn, M. Belén von Baczko & Julia B. Desojo (2013)-  The oldest known communal latrines provide evidence of gregarism in Triassic megaherbivores. Scientific Reports 3, Article number: 3348