Dinosauři z rané křídy Tuniska

   Kontinentální uloženiny v jižní části Tuniska (člen Chenini, region Tataouine) představují svými fosilními nálezy jednu z nejrozmanitějších raně křídových faun obratlovců z Afriky – zahrnují nálezy příčnoústých, laloko- a paprskoploutvých ryb, želv, krokodyliformů, pterosaurů i dinosaurů. Jedná se jak o mořské, tak o říční uloženiny z jediného specifického kostního úložiště v tomto geologickém členu. Stratigrafická revize upozorňuje na více fosiliferních vrstev, představujích interval od beriasu po alb (spodní křída), zahrnující i řadu změn v prostředí a klimatu. Fosilní pozůstatky připisované dříve členu Chenini (včetně sauropodů a teropodů) jsou pak spíše na bázi nad ním se nalézajícího členu Oum ed Diab.

Zdroj/abstrakt:

The “Continental Intercalaire” deposits of southern Tunisia preserve
one of the most diverse Early Cretaceous vertebrate fauna from Africa,
consisting of elasmobranchs, actinopterygians, sarcopterygians,
turtles, crocodyliforms, pterosaurs, and non-avian dinosaurs.
Vertebrate remains representative of both marine and fluvial
environments have been historically referred to a specific bonebed
within the Chenini Member, which crops out extensively in the
Tataouine region. A stratigraphic revision of the mainly siliciclastic
deposits of the Douiret and the Aïn El Guettar formations in the area
based on new sedimentological and paleontological data is presented.
Data collected indicate the presence of multiple fossil-bearing strata
encompassing the stratigraphic interval from the Berriasian to the
Albian and document faunal variation through time as well as major
environmental and climatic changes. Detailed sedimentological analysis
combined with biostratigraphic correlation performed at a basin scale
indicate lateral facies variability within each formation as a result
of tectonically and climatically driven zonations within the Tataouine
Basin in the Early Cretaceous. Furthermore, proposed stratigraphic
correlations indicate that vertebrate remains previously referred to
the fluvial Chenini Member (and in particular theropod and sauropod
dinosaurs) are instead representative of a transgressive deposit which
mark the base of the overlying Oum ed Diab Member.

Citace:

Federico Fanti, Michela Contessi & Fulvio Franchi (2012) – The “Continental Intercalaire” of southern Tunisia: stratigraphy, paleontology, and paleoecology. Journal of African Earth Sciences (advance online publication).

Materiál teropodů ze svrchní křídy Brazílie

   Nový materiál pochází ze souvrství Presidente Prudente (svrchní křída, kampán-maastricht) geologického uskupení Bauru ze státu Sao Paulo a sestává z části pravé maxily karcharodontosaurida, anteriorní části levé kyčelní kosti abelisauroida a proximální části pravé lýtkové kosti celurosaura. Jedná se o první kosterní fosilní materiál karcharodontosaurida z tohoto souvrství, když předtím zde byl objeven materiál abelisauridů a tetanur, včetně zubů karcharodontosauridů. Také pozůstatky abelisauroida a celurosaura odtud představují první kosterní fosilní pozůstatky.

Zdroj/abstrakt:

We report new theropod dinosaur material from the Presidente Prudente
Formation (Campanian–Maastrichtian), Bauru Group, in southwestern São
Paulo state. The material comprises a fragment of right maxilla of
Carcharodontosauridae, an anterior portion of a left ilium of
Abelisauroidea and a proximal portion of a right fibula of a
coelurosaurian. Previous theropod records from the Bauru Basin
comprise Abelisauridae and Tetanurae and in São Paulo state these have
been represented by only a right premaxilla of an abelisaurid and
isolated abelisaurid and carcharodontosaurid teeth. The new material
reported here represents the first theropod remains from the
Presidente Prudente Formation, and includes the first abelisauroid and
coelurosaurian postcranial remains from the Bauru Basin in São Paulo
state and the first latest Cretaceous carcharodontosaurid known from
non-dental remains anywhere.

Citace:

Rodrigo P. Fernandes de Azevedo, Felipe Medeiros Simbras, Miguel Rodrigues Furtado, Carlos Roberto A. Candeiro & Lílian Paglarelli Bergqvist (2012) – First Brazilian carcharodontosaurid and other new theropod dinosaur fossils from the Campanian–Maastrichtian Presidente Prudente Formation, São Paulo State, southeastern Brazil Cretaceous Research (advance online publication).

Gideonmantellia amosanjuanae

    Částečně artikulované postkranium malého ptakopánvého dinosaura (ornitopoda) pochází z regionu Galve a provincie Teruel ve Španělsku (souvrství Camarillas, raná křída – barrem), a to z říčních červených jílovců. Nový ornitopod má tři autapomorfie, a to ve znacích pánve a spodního oblouku ocasního obratle. Jedná se o bazálního zástupce kladu Ornithopoda, více odvozeného oproti orodromeovi, asijskému kladu ornitopodů a hypsilofodonovi.

Zdroj/abstrakt:

A partially articulated postcranial skeleton of a small ornithischian
dinosaur, Gideonmantellia amosanjuanae nov. gen. et sp., from the
Early Cretaceous of Galve (Teruel province, Spain) is described. It
was recovered in an outcrop of fluvial red clays from the Camarillas
Formation, which is Barremian in age. This partial skeleton is
recognised as a new ornithopod taxon by the following autapomorphies:
(1) postacetabular process of the ilium with a brevis shelf that is
noticeably medially expanded in its cranial part but narrow and
horizontal in its caudal part; (2) rod-like prepubic process with its
anterior end twisted and expanded; and (3) L-shaped first chevron. Our
phylogenetic analysis indicates that Gideonmantellia represents a
basal ornithopod taxon more derived than Orodromeus, the “Asian clade”
(which includes Haya and others) and Hypsilophodon. Comptes Rendus
Palevol (advance online publication)

Citace:

José Ignacio Ruiz-Omeñaca, José Ignacio Canudo, Gloria Cuenca-Bescós,
Penélope Cruzado-Caballero, José Manuel Gasca & Miguel Moreno-Azanza
(2012) – A new basal ornithopod dinosaur from the Barremian of Galve, Spain.
Comptes Rendus Palevol (advance online publication).

Krasiejów, 8.-20.7.2012

    Také letos jsme se zúčastnili tradičních paleontologických vykopávek v Polsku. Po loňské změně v podobě Lisowic letos přišel na řadu prověřený Krasiejów, kde se již třetím rokem kope v těsném sousedství jednoho z nejrozsáhlejších dinoparků ve střední Evropě.  Ve zdejších svrchnotriasových sedimentech provádí univerzity v Opole, Varšavě, Vratislavi aj. vykopávky i výzkum již přes deset let a pochází odtud řada známých taxonů obratlovů, např. silesaurus, polonosuchus, stagonolepis, metoposaurus či cyklotosaurus. Česká eskadra čítala letos opět čtyři jména – Daniel Madzia, David Černý, Přemysl Pořádek a autor blogu, Jiří Meixner. Pro Přemysla i Davida to pak byla letos v Polsku premiéra.

  Cesta proběhla i díky velmi dobrému spojení polským Almabusem velmi dobře a v Opole nás přivítalo v neděli 8. července pěkné počasí. Ještě jsme netušili, že si ho v průběhu pobytu již příliš neužijeme…. 😉

Historické centrum Opole, centra opolského vojvodství, vlevo věž radnice, vpravo františkánský klášter. Zdroj:   commons.wikimedia.org.

   Lokalita nabídla letos v našich sektorech konečně velký počet nálezů (alespoň srovnám-li se zkušeností z předloňska, kde jsem měl vyloženou smůlu na sektor…), takže si každý přišel na své. Hojné letos byly hlavně osteodermy stagonolepise, oproti předloňsku pak bylo o poznání méně obratlů a byla i řada zubů (hlavně fytosaura). V pátek 13.7.2012, který rozhodně smolný nebyl, se mi pak podařilo najít i pěknou, i když zlomenou interklavikulu metoposaura. Činili se i nováčci, David měl v sektoru skutečně velké množství nálezů a podařilo se mu najít i maxilu, zubní kost a další fragmenty lebky metoposaura, Přemysl pak zase našel málo vídaný shluk několika osteodermů stagonolepise, který tvořil část jeho pancéře. Také Dan odkryl část jeho kostry, včetně několika ocasních obratlů. Hezké a velké nálezy měli i kolegové na horním patře. Škoda je jistě dvou dnů, které se kvůli počasí nemohlo jít kopat. Pokud vůbec měl letošní výborný pobyt nějaké mínus, bylo to právě počasí – hezky bylo jen první dva dny, ve středu přišla bouřka a větrné, chladné a deštivé počasí se už do konce nezměnilo. I přesto byl ve všech sektorech ve čtvrtek odpoledne vzorně dosažen stupeň Přemysl… 🙂  Čas pak krátily krasiejowské klasiky – návštěvy zdejší hospůdky, dinoparku a filmy, novinkou byla otevřená jurapláž, kterou jsme ale bohužel kvůli počasí využili jen na začátku pobytu. Doslova vynikající pak byla hra śtoflec (musí se slyšet a vidět! 😉 ). Vaření bylo tentokrát na nás, ale všichni zvládli svou kuchařskou úlohu na výbornou. Vše pak jistil krasiejowský čtenářský klub… 🙂  Nutno jistě ještě podotknout, že již od loňska stojí v táboře místo starých buněk dřevěný domek, který skýtá mnohem větší komfort a zázemí, i když mi asi všichni potvrdí, že buňky své kouzlo měly…

Autor blogu s interklavikulou metoposaura, 13.7.2012. Foto: autor

   Po zkušenostech z předchozích dvou let jsem se obával dopravy zpět, ale i ta proběhla hladce, a tak jsme v neděli v půl desáté dorazili s Davidem šťastně do Prahy. Letos utekl Krasiejów bohužel až příliš rychle, takže doufám, že všichni zúčastnění dorazili do svých domovů v pořádku a snad se zase příští rok nad wykopalisky znovu sejdeme…

Paleontologická lokalita v Krasiejowě – sezóna skončila. Foto: autor

   A na závěr P.S. (jen pro zasvěcené) – jedině fluidní inkluze v krystalech křemene!

Bellubrunnus rothgaengeri

   Nový pterosaur pochází také ze známých uloženin bavorského Solnhofenu, který nabízí prakticky kompletně dochované jedince ze zdejších litografických vápenců. Nejinak je tomu i v případě tohoto mladého jedince ne-pterodaktyloidního pterosaura, který dostal vědecké jméno Bellubrunnus rothgaengeri. Exemplář pochází z nové lokality, která je geologicky starší, nežli klasické solnhofenské uloženiny a je podobný ramforynchovi, i když jsou zde rozdíly – v počtu zubů, tvaru pažní a stehenní kosti a proporcích končetin. Narozdíl od jiných odvozených ne-pterodaktyloidů belubrunus nemá prodloužené spodní obratlové oblouky a zagypofýzy v ocasu a narozdíl od všech pterosaurů má špice křídel zahnuté anteriorně (dopředu), což mu dodávalo potencionálně unikátní letový profil.

  Jinak všem čtenářům oznamuji, že následující dva týdny se účastním pravidelných paleontologických vykopávek v polském Krasiejówě, takže z tohoto důvodu bude blog z těchto důvodů neaktivní. O akci samozřejmě po návratu podám tradičně zprávu ;). Takže omluvte dočasný odpočinek a pokud možno si co nejlépe užijte čas dovolených.

Zdroj/abstrakt:

The ‘Solnhofen Limestone’ beds of the Southern Franconian Alb, Bavaria, southern Germany, have for centuries yielded important pterosaur specimens, most notably of the genera Pterodactylus and Rhamphorhynchus. Here we describe a new genus of non-pterodactyloid pterosaur based on an extremely well preserved fossil of a young juvenile: Bellubrunnus rothgaengeri (gen. et sp. nov.). 

Methodology/Principal Findings

The specimen was examined firsthand by all authors. Additional investigation and photography under UV light to reveal details of the bones not easily seen under normal lighting regimes was completed.

Conclusions/Significance

This taxon heralds from a newly explored locality that is older than the classic Solnhofen beds. While similar to Rhamphorhynchus, the new taxon differs in the number of teeth, shape of the humerus and femur, and limb proportions. Unlike other derived non-pterodacytyloids, Bellubrunnus lacks elongate chevrons and zygapophyses in the tail, and unlike all other known pterosaurs, the wingtips are curved anteriorly, potentially giving it a unique flight profile.

Citace:

David W. E. Hone, Helmut Tischlinger, Eberhard Frey & Martin Röper (2012) – A New Non-Pterodactyloid Pterosaur from the Late Jurassic of Southern Germany. PLoS ONE 7(7): e39312.

Libice nad Cidlinou, 5.7.2012

   Jako generálku před letošními vykopávkami v polském Krasiejówě jsem na první sváteční den prázdnin vyrazil zhruba stejným směrem, kterým se vypravíme již v neděli, do místa, které by rozhodně nemělo být neznámé žádnému zájemci o rané dějiny českého státu, neboť zřejmě nechybí v žádné školní osnově – Libice nad Cidlinou.

    Dnešní městečko se 1314 obyvateli leží v okrese Nymburk na řece Cidlině, a to v místě, kde bylo dle archeologických nálezů osídlení již v době bronzové. Jednalo se o strategicky důležitý soutok Cidliny s Labem, obklopený lužními lesy (jejich zbytky dnes chrání přírodní rezervace Libický luh) a již od 8. století se zde nalézalo slovanské blatné hradiště, jež měl odle zpráv již v 9.století kontakty s Velkou Moravou, a v této době sem přišlo i křesťanství. Od 10.století zde pak vzniká opevněné kamenné hradiště, spojené zejména s prudkým vzestupem knížecího rodu Slavníkovců, velkých mocenských konkurentů Přemyslovců, kteří kontrolovali velké části středních, severních i východních Čech. Bylo poškozeno již v 10.století při bojích Přemyslovců se Zličany. Legendární kníže Slavník měl zahynout roku 981 (dle legendy), na Libici se pak měl narodit i druhý pražský biskup sv. Vojtěch,  zakladatel břevnovského kláštera (993), důležitá postava a patron jak české země, tak i Polska a Maďarska, kde je jeho význam ještě mnohem větší než v naší křesťanské tradici (sv. Vojtěch umírá roku 997 při tažení proti pohanským Prusům). Moc Slavníkovců rostla, a to i na mezinárodním poli, a dostali se tak do přímého rozporu s mocenskými zájmy Přemyslovců. Ti se slavníkovský „problém“ rozhodli vyřešit jednou provždy – roku 995 využili nepřítomnosti slavníkovských vojsk, která se paradoxně spolu s Přemyslovci účastnila říšské výpravy císaře Oty III. proti pohanským Obodritům, a zákeřným útokem hradiště vypálili – přežili jen dva členové rodu Soběslav (uprchl do Polska) a sv. Vojtěch. Posléze zde vzniká přemyslovské hradiště, připomínané ještě roku 1108 (to zde kníže Svatopluk nechal pro změnu povraždit členy rodu Vršovců) a 1130 jako sídlo hradské správy, poté ale jeho role jako hradiště upadá a zůstává toliko poddanskou vsí kláštera sv. Jiří v Praze.

   Pochopitelně hlavní zájem návštěvníků vzbuzují pozůstatky hradiště, rekonstruované na podkladě výzkumů R. Turka. Hradiště sestávalo z palácové budovy, několika dalších hospodářských stavení a kostela (byly zde v době vrcholné moci nejméně tři sakrální stavby), jejichž základové zdivo z poloviny 10.stol. lze dnes jako vyznačené pozorovat, stejně jako některé hospodářské budovy, část vstupní brány a okolní příkopy a mohutné hradby. Památník byl vybudován roku 1965,  roku 1981 byla otevřena zdejší pamětní síň a od roku 1989 je akropole národní kulturní památkou. Nově byly osazeny sochy sv. Vojtěcha a sv. Radima. Dále se ve vsi nachází kostel sv. Vojtěcha, jehož původ někteří kladou až do slavníkovského období (měl se nacházet východně od hradiště, ale doklady chybějí), v současné době v goticko-empírové podobě a evangelický kostel.

Základové zdivo románského paláce a kostela  (vpravo mimo snímek je i vstupní brána) slavníkovského hradiště v Libici nad Cidlinou (po pol. 10.st.).  Zdroj: www.libicenadcidlinou.cz.

Europejara olcadesorum

   Tapejaridi jsou bezzubí pterosauři s bizarní stavbou lebky, představovanou hlavně neobvyklými hřebeny. Jeden ze zahrnutých kladů, Tapejarinae, pak pravděpodobně vyvinul adaptace ke konzumaci ovocných plodů. Prozatím byli tito pterosauři známi z křídových vrstev Brazílie a Číny, nyní přichází nález z Evropy – z barremu slavné lokality Las Hoyas ve Španělsku, která má charakter unikátní a výjimečné prezervace – tzv. lägerstatte, podobně jako čínský Liaoning či německý Solnhofen. Podle autorů to napovídá eurasijskému původu skupiny a diskutován je také případný vliv na rané rozšíření kvetoucích rostlin v tomto období.  Europejara disponuje unikátní kombinací znaků včetně neobvykle směrem k ocasu přetočeného hřebenu dentární kosti, jedná se o nejstaršího tapejarida a o nejstaršího bezzubého pterosaura vůbec – je to dokument nejranější fáze získávání tohoto znaku u pterodaktyloidů – tyto tělesné změny zřejmě souvisely se změnou potravní strategie.

Zdroj/abstrakt:

Background

The Tapejaridae is a group of unusual toothless pterosaurs characterized by bizarre cranial crests. From a paleoecological point of view, frugivorous feeding habits have often been suggested for one of its included clades, the Tapejarinae. So far, the presence of these intriguing flying reptiles has been unambiguously documented from Early Cretaceous sites in China and Brazil, where pterosaur fossils are less rare and fragmentary than in similarly-aged European strata.

Methodology/Principal Findings

Europejara olcadesorum gen. et sp. nov. is diagnosed by a unique combination of characters including an unusual caudally recurved dentary crest. It represents the oldest known member of Tapejaridae and the oldest known toothless pterosaur. The new taxon documents the earliest stage of the acquisition of this anatomical feature during
the evolutionary history of the Pterodactyloidea. This innovation may have been linked to the development of new feeding strategies.

Conclusion/Significance

The discovery of Europejara in the Barremian of the Iberian Peninsula reveals an earlier and broader global distribution of tapejarids, suggesting a Eurasian origin of this group. It adds to the poorly known pterosaur fauna of the Las Hoyas locality and contributes to a better understanding of the paleoecology of this Konservat-Lagerstätte. Finally, the significance of a probable contribution of tapejarine tapejarids to the early angiosperm dispersal is discussed.

Citace:

Romain Vullo, Jesús Marugán-Lobón, Alexander W. A. Kellner, Angela D. Buscalioni, Bernard Gomez, Montserrat de la Fuente & José J. Moratalla (2012) –  A New Crested Pterosaur from the Early Cretaceous of Spain: The First European Tapejarid (Pterodactyloidea: Azhdarchoidea). PLoS ONE 7(7): e38900.

Sciurumimus albersdoerferi

   Dinosauři s nejrůznějšími formami vláknitého tělesného pokryvu, která zhruba odpovídají předpokládaným fázím vývoje ptačího peří, pocházejí z Asie a patří výlučně k celurosaurům, u jiných, primitivnějších skupin dinosaurů je jejich výskyt dosud předmětem debaty. Sciurumimus albersdoerferi je drobným, juvenilním jedincem megalosauroida, pocházejícím ze svrchní jury Německa, u kterého došlo k dochování vláknitého pokryvu na ocasu a také na různých částech těla. Struktury odpovídají zhruba tzv. typu 1, který byl popsán u některých ptakopánvých, u bazálního tyranosauroida Dilonga či bazálního terizinosauroida beipiaosaura  a také snad bazálního celurosaura sinosauropteryga. Sciurumimus je tak nejbazálnějším známým teropodem s přímým důkazem o těchto strukturách a mohl by pomoci překlenout propast mezi strukturami celurosaurů a ptakopánvých a podpořit tak teorii o jejich homologii. Zároveň představuje nejkompletnějšího známého megalosauroida, který potvrzuje některé tělesné adaptace této skupiny, včetně kompletní absence čtvrtého prstu přední končetiny. Zuby tohoto jedince, který je v rané fázi po vylíhnutí, jsou velmi podobné bazálním celurosaurům, a nálezy jejich izolovaných zubů je tak nutno důkladně hodnotit při identifikaci.

Zdroj/abstrakt:

Recent discoveries in Asia have greatly increased our understanding of the evolution of dinosaurs’ integumentary structures, revealing a previously unexpected diversity of “protofeathers” and feathers. However, all theropod dinosaurs with preserved feathers reported so far are coelurosaurs. Evidence for filaments or feathers in noncoelurosaurian theropods is circumstantial and debated. Here we report an exceptionally preserved skeleton of a juvenile megalosauroid, Sciurumimus albersdoerferi n. gen., n. sp., from the Late Jurassic of Germany, which preserves a filamentous plumage at the tail base and on parts of the body. These structures are identical to the type 1 feathers that have been reported in some ornithischians, the basal tyrannosaur Dilong, the basal therizinosauroid Beipiaosaurus, and, probably, in the basal coelurosaur Sinosauropteryx. Sciurumimus albersdoerferi represents the phylogenetically most basal theropod that preserves direct evidence for feathers and helps close the gap between feathers reported in coelurosaurian theropods and filaments in ornithischian dinosaurs, further supporting the homology of these structures. The specimen of Sciurumimus is the most complete megalosauroid yet discovered and helps clarify significant anatomical details of this important basal theropod clade, such as the complete absence of the fourth digit of the manus. The dentition of this probably early-posthatchling individual is markedly similar to that of basal coelurosaurian theropods, indicating that coelurosaur occurrences based on isolated teeth should be used with caution.

Citace:

Oliver W. M. Rauhut, Christian Foth, Helmut Tischlinger, and Mark A. Norell Exceptionally preserved juvenile megalosauroid theropod dinosaur with filamentous integument from the Late Jurassic of Germany. PNAS 2012 : 1203238109v1-201203238.