Protože se vánoční svátky blíží skutečně raketovým tempem, chtěl bych všem pravidelným i méně pravidelným čtenářům blogu, samozřejmě včetně kolegů z Českého paleontologického fóra, popřát jejich krásné a klidné prožití a také úspěšný start do roku 2012, který snad bude opět bohatý na paleontologické novinky. Takže šťastné a veselé!
Zdroj: www.thelope.com
Moderní diverzita většinou dosahuje vrcholu v tropech a klesá směrem k pólům a přestože totéž platí také v mořských ekosystémech, rozložení pravěkých suchozemských faun dosud není zcela rozkryto. Studie se tak zabývá zejména prostorovými vzorci této diverzity v období druhohor a je kompilací datasetu dinosauřích rodů (738), včetně ptáků, jehož součástí je také sestavení vzorců zeměpisné šířky. Ukazuje se, že dominantní skupiny suchozemských obratlovců té doby neodpovídají dnešnímu nárůstu/poklesu diverzity, když tato byla největší v mírných podnebných pásmech, a to po celých 160 milionů let jejich existence. Tato diverzita má úzký vztah k rozloze kontinentů. Ptakopánví a také sauropodi ze svrchní křídy vykazují různorodé vzorce diverzity. Rozloha země, spíše než podnebí, tak asi hrála hlavní roli v v podnebných pásmech. Tropy pak nebyly jakousi kolébkou diverzity, jak vyplývá z dnešních ekosytémů. Geografické rozdělení mezi klady býložravých dinosaurů v křídě může vyplývat z pokročilé fáze oddělování kontinentů či různých reakcí na zvyšování dělení na klimatické zóny. Moderní vzorce diverzity jsou záležitostí zhruba 30 milionů let starou.
Zdroj/abstrakt:
Aim: Modern biodiversity peaks in the tropics and declines poleward, a pattern that is potentially driven by climate. Although this latitudinal biodiversity gradient (LBG) also characterizes the marine invertebrate fossil record, distributions of ancient terrestrial faunas are poorly understood. This study utilizes data on the dinosaur fossil record to examine spatial patterns in terrestrial biodiversity throughout the Mesozoic. Location We compiled data on fossil occurrences across the globe. Methods: We compiled a comprehensive dataset of Mesozoic dinosaur genera (738), including birds. Following the utilization of sampling standardization techniques to mediate for the uneven sampling of the fossil record, we constructed latitudinal patterns of biodiversity from this dataset. Results: The dominant group of Mesozoic terrestrial vertebrates did not conform to the modern LBG. Instead, dinosaur diversity was highest at temperate palaeolatitudes throughout the 160 million year span of dinosaurian evolutionary history. Latitudinal diversity correlates strongly with the distribution of land area. Late Cretaceous sauropods and ornithischians exhibit disparate LBGs.Main conclusions: The continuity of the palaeotemperate peak in dinosaur diversity indicates a diminished role for climate on the Mesozoic LBG; instead, dinosaur diversity may have been driven by the amount of land area among latitudinal belts. There is no evidence that the tropics acted as a cradle for dinosaur diversity. Geographical partitioning among major clades of herbivorous dinosaurs in Cretaceous may result from the advanced stages of continental fragmentation and/or differing responses to increasing latitudinal climatic zonation. Our results suggest that the modern-day LBG on land was only established 30 million years ago, following a significant post-Eocene recalibration, potentially related to increased seasonality.
Citace:
Mannion, P. D., Benson, R. B. J., Upchurch, P., Butler, R. J., Carrano, M. T. and Barrett, P. M. (2011) – A temperate palaeodiversity peak in Mesozoic dinosaurs and evidence for Late Cretaceous geographical partitioning. Global Ecology and Biogeography (advance online publication).
Diskuse ohledně výběrového tlaku na dlouhé krky dnešních žiraf či sauropodních dinosaurů probíhá již dlouhou dobu a autoři scelují tyto debaty do taxonomického kontextu. Vyvozuje se, že ve většině případů jsou dlouhé krky výsledkem požadavků na pastvu, když alternativně pohlavní výběr, termoregulace či tlak perdátorů nejsou tak silně podporovány. U žiraf, želv, ale i sauropodů asi skutečně hrál roli výběr vyšší pastvy či také snad možnost dosažení vodní vegetace či zvýšení energetické efektivnosti nízké pastvy. Např. u velbloudů a některých brodivých ptáků byl tlak na prodloužení zadních končetin i krku pro možnost pastvy na/blízko země. U ptáků či plesiosaurů umožňuje malá hlava na dlouhém krku větší zrychlení tlamy k polapení prchající kořisti. Labutě mohou s dlouhým krkem dosáhnout bentické vegetace, supi mohou proniknout hlouběji do těla mršiny. Husy jsou neobvyklým případem ostražitosti před predátory, ale snad také efektivní nízké pastvy. U pterosaurů jsou tyto tlaky nejisté, protože neznáme zcela jejich biologii. U každé skupiny tak autoři zhodnotili případné náklady přírodního výběru oproti výhodám dlouhého krku.
Zdroj/abstrakt:
There has been recent discussion about the evolutionary pressures underlying the long necks of extant giraffes and extinct sauropod dinosaurs. Here we summarise these debates and place them in a wider taxonomic context. We consider the evolution of long necks across a wide range of (both living and extinct) taxa and ask whether there has been a common selective factor or whether each case has a separate explanation. We conclude that in most cases long necks can be explained in terms of foraging requirements, and that alternative explanations in terms of sexual selection, thermoregulation and predation pressure are not as well supported. Specifically, in giraffe, tortoises, and perhaps sauropods there is likely to have been selection for high browsing. It the last case there may also have been selection for reaching otherwise inaccessible aquatic plants or for increasing the energetic efficiency of low browsing. For camels, wading birds and ratites,original selection was likely for increased leg length, with correlated selection for a longer neck to allow feeding and drinking at or near substrate level. For fish-eating long-necked birds and plesiosaurs a small head at the end of a long neck allows fast acceleration of the mouth to allow capture of elusive prey. A swan’s long neck allows access to benthic vegetation, for vultures the long neck allows reaching deep into a carcass. Geese may be an unusual case where anti-predator vigilance is important, but so may be energetically efficient low browsing. The one group for which we feel unable to draw firm conclusions are the pterosaurs, this is in keeping with the current uncertainty about the biology of this group. Despite foraging emerging as a dominant theme in selection for long necks, for almost every taxonomic group we have identified useful empirical work that would increase understanding of the selective costs and benefits of a long neck.
Citace:
Wilkinson, D. M. and Ruxton, G. D. (2011) – Understanding selection for long necks in different taxa. Biological Reviews (advance online publication).
Lebeční ornamentace je široce rozšířena u vyhynulých forem v rámci kladu Ornithodira, a to u pterosaurů a i dvou hlavních linií dinosaurů, plazopánvých a ptakopánvých. Tyto struktury mají mnoho podob a může je tvořit až tucet různých kostí lebky, což naznačuje různé jejich původy. Řada těchto hřebenů nehraje, zdá se, klíčovou roli pro přežití a tak byly jako jejich primární funkce navrženy druhové rozpoznávání či pohlavní výběr. Rozšíření těchto struktur u ornitodirů a jejich pozice pak podle autorů ukazuje právě na pohlavní výběr jako na klíčový faktor, i když často je jeho role odmítána, neboť řada druhu dimorfismus na základě pohlaví nevykazuje. Fenomén vzájemného pohlavního výběru, kdy tyto struktury mají obě pohlaví vybírající jedince pohlaví opačného – byl ve výzkumu ornitodirů ignorován, i když u moderních ptáků je popsán dobře. Autoři dospívají k závěru, že vzájemný pohlavní výběr představuje platnou hypotézu pro jejich přítomnost a rozšíření a tento jev je nutno integrovat i do budoucích paleoekologických studií.
Zdroj/abstrakt:
Cranial ornamentation is widespread throughout the extinct non-avialian Ornithodira, being present throughout Pterosauria, Ornithischia and Saurischia. Ornaments take many forms, and can be composed of at least a dozen different skull bones, indicating multiple origins. Many of these crests serve no clear survival function and it has been suggested that their primary use was for species recognition or sexual display. The distribution within Ornithodira and the form and position of these crests suggest sexual selection as a key factor, although the role of the latter has often been rejected on the grounds of an apparent lack of sexual dimorphism in many species. Surprisingly, the phenomenon of mutual sexual selection — where both males and females are ornamented and both select mates — has been ignored in research on fossil ornithodirans, despite a rich history of research and frequent expression in modern birds. Here, we review the available evidence for the functions of ornithodiran cranial crests and conclude that mutual sexual selection presents a valid hypothesis for their presence and distribution. The integration of mutual sexual selection into future studies is critical to our understanding of ornithodiran ecology, evolution and particularly questions regarding sexual dimorphism.
Citace:
DAVID W.E. HONE, DARREN NAISH & INNES C. CUTHILL (2011 [2012]) – Does mutual sexual selection explain the evolution of head crests in pterosaurs and dinosaurs? Lethaia (advance online publication).
Prvním fosilním záznamem sauropodů z Antarktidy je nekompletní ocasní obratel ze svrchní křídy ostrova Jamese Rosse. Podle velikosti a morfologie jde o zástupce kladů Titanosauria a Lithostrotia; pokročilí titanosauři tak zřejmě v této době dosáhli skutečně celosvětového rozšíření.
Zdroj/abstrakt:
Sauropoda is one of the most diverse and geographically widespread clades of herbivorous dinosaurs, and until now, their remains have now been recovered from all continental landmasses except Antarctica. We report the first record of a sauropod dinosaur from Antarctica, represented by an incomplete caudal vertebra from the Late Cretaceous of James Ross Island. The size and morphology of the specimen allows its identification as a lithostrotian titanosaur. Our finding indicates that advanced titanosaurs achieved a global distribution at least by the Late Cretaceous.
Citace:
Ignacio A. Cerda, Ariana Paulina Carabajal, Leonardo Salgado, Rodolfo A. Coria, Marcelo A. Reguero, Claudia P. Tambussi and Juan J. Moly (2011 [2012]) – The first record of a sauropod dinosaur from Antarctica. Naturwissenschaften (advance online publication).
Studie, na níž se pro nás potěšujícím způsobem podílel také český paleontolog Martin Kundrát, popisuje dalšího zástupce záhadného kladu teropodů – alvarezsauridů – a to pod názvem Bonapartenykus ultimus. Pochází ze svrchní křídy (kampán-maastricht) severní části argentinské Patagonie a jedná se o jednoho jedince, sdílejícího řadu společných znaků s jiným argentinským alverazsauridem – patagonykem, což je podle autorů dostačující k ustavení nového jména kladu, Patagonykinae. Co je ale důležitější, společně s kostrou byla nalezena také dvě nekompletní vejce, a v blízkosti pak také další uskupení rozbitých skřápek. Jedná se o první nález vajec u této linie teropodů a ustanoven je tak i nový ooparataxon, Arraigadoolithus patagoniensis a nová oočeleď, Arraigadoolithidae. Plesiomorfičtí alvarezsauridi přežili v Patagonii zřejmě až do nejsvrchnější křídy, do doby, kdy tyto formy již ve zbytku světa vyhynuly.
Zdroj/abstrakt:
The Alvarezsauridae represents a branch of peculiar basal coelurosaurs with an increasing representation of their Cretaceous radiation distributed worldwide. Here we describe a new member of the group, Bonapartenykus ultimus gen. et sp. nov. from Campanian-Maastrichtian strata of Northern Patagonia, Argentina. Bonapartenykus is represented by a single, incomplete postcranial skeleton. The morphology of the known skeletal elements suggests close affinities with the previously described taxon from Patagonia, Patagonykus, and both conform to a new clade, here termed Patagonykinae nov. Two incomplete eggs have been discovered in association with the skeletal remains of Bonapartenykus, and several clusters of broken eggshells of the same identity were also found in a close proximity. These belong to the new ooparataxon Arraigadoolithus patagoniensis of the new oofamily Arraigadoolithidae, which provides first insights into unique shell microstructure and fungal contamination of eggs laid by alvarezsaurid theropods. The detailed study of the eggs sheds new light on the phylogenetic position of alvarezsaurids within the Theropoda, and the evolution of eggs among Coelurosauria. We suggest that plesiomorphic alvarezsaurids survived in Patagonia until the latest Cretaceous, whereas these basal forms became extinct elsewhere.
Citace:
Federico L. Agnolin, Jaime E. Powell, Fernando E. Novas & Martin Kundrát (2011 [2012]) – New alvarezsaurid (Dinosauria, Theropoda) from uppermost Cretaceous of north-western Patagonia with associated eggs. Cretaceous Research (advance online publication).
Studie, jejíž výsledky byly neoficiálně prezentovány již v roce 2009, ukazuje, že ceratopsid/chasmosaurin Nedoceratops hatcheri, je příkladem přechodové morfologie a ontogenetickým stádiem mezi mladými dospělci triceratopse a plnými dospělci, známými dlouhou dobu pod rodem Torosaurus. Jack Horner, jeden z autorů studie, se zaměřuje především právě na ontogenezi různých skupin dinosaurů a je známý synonymizací řady, někdy i velmi známých a zavedených taxonů (např. právě torosaurus) s jinými taxony, neboť jejich odlišné znaky považuje toliko za výraz měnící se morfologie jako důsledek růstu.
Jediný jedinec nedoceratopa byl porovnán s jinými zástupci chasmosaurinů a ukazuje, že každý jeho údajný diagnostický znak je přítomen rovněž u triceratopse; ten je zde zahrnut včetně plně dospělé morfologie ´torosaura´. Malé otvory temenní kosti a prodoužené kosti šupinové souhlasí s modelem přechodu od krátkého límce do jeho zvětšené fáze s okny. Synonymizase byla potvrzena i srovnávací osteologií a osteohistologií epiosifikací límce a změn v textuře povrchu kosti. Nedoceratops, torosaurus a triceratops jsou tak různými růstovými stádii jediného rodu – triceratopse. Protistudií byla nedávná Farkeho studie – viz článek na blogu z 21.1.2011; ten považuje tyto tři formy za taxonomicky odlišné.
Zdroj/abstrakt:
The holotype and only specimen of the chasmosaurine ceratopsid dinosaur ‘Nedoceratops hatcheri’ has been the source of considerable taxonomic debate since its initial description. At times it has been referred to its own genus while at others it has been considered synonymous with the contemporaneous chasmosaurine Triceratops. Most recently, the debate has focused on whether the specimen represents an intermediate ontogenetic stage between typical young
adult Triceratops and the proposed mature morphology, which was previously considered to represent a distinct genus, ‘Torosaurus’.
Methodology/Principal Findings
The only specimen of ‘Nedoceratops hatcheri’ was examined and the proposed diagnostic features of this taxon were compared with other chasmosaurine ceratopsids. Every suggested autapomorphy of ‘Nedoceratops’ is found in specimens of Triceratops. In this study, Triceratops includes the adult ‘Torosaurus’ morphology. The small parietal fenestra and elongate squamosals of Nedoceratops are consistent with a transition from a short, solid parietal-squamosal frill to an expanded, fenestrated condition. Objections to this hypothesis regarding the number of epiossifications of the frill and alternations of bone surface texture were explored through a combination of comparative osteology and osteohistology. The synonymy of the three taxa was further supported by these investigations.
Conclusions/Significance
The Triceratops, ‘Torosaurus’, and ‘Nedoceratops’ morphologies represent ontogenetic variation within a single genus of chasmosaurine: Triceratops. This study highlights how interpretations of dinosaur paleobiology, biodiversity, and systematics may be affected by ascribing omic significance.
Citace:
Scannella, J.B. & Horner, J.R. (2011) – ‘Nedoceratops’: An Example of a Transitional Morphology. PLoS ONE 6(12): e28705.
Interpretace ekologie predátorů mezi neptačími dinosaury, charakterizovanými mj. ostrými zuby a výraznými drápy, je založena většinou na analýze fuknční morfologie. Jinak tomu není ani v případě hypertrofovaného drápu na prstu II nohy teropoda deinonycha, u něhož se hypotézy ohledně funkce pohybují od sekání a šplhu, což vede k závěru, že šlo u zemní běhavé formy, které byly schopny napadat a zabíjet tvory mnohokrát větší, než byli sami. Tato hypotéza je problematická i z důvodů, že současná zvířata s podobnými adaptacemi tento způsob útoku na kořist nepoužívají; autoři tedy nabízejí alternativní hypotézu, a sice že je tento dráp funkčním analogem drápu, známého také z prstu II dnešních ptáků čeledi Accipitridae, mezi než patří také dravci – jestřábi a orli. Ti užívají dráp k udržení úchopu kořisti asi stejné hmotnosti, zatímco ji přitlačí k zemi svou vahou a rozčtvrtí následně mohutným zobanem. Také ruka deinonycha má morfologii podobnou úchopu, což tuto imobilizační funkci podle autorů podporuje. V kontextu ptačí evoluce je pak tato uchopovací noha dravých paravianů exaptací – tedy evolučním přizpůsobením se zcela jiné funkci – uchopovací nohy stromových šplhavých ptáků. Rovněž je popsáno stabilizační mávání jako nový způsob pohybu, užívaného mj. pro stabilitu při úvodních fázích znehybnění kořisti, což mohlo mít později velký význam pro vývoj úderu – tedy ptačího mávání křídlem.
Zdroj/abstrakt:
Most non-avian theropod dinosaurs are characterized by fearsome serrated teeth and sharp recurved claws. Interpretation of theropod predatory ecology is typically based on functional morphological analysis of these and other physical features. The notorious hypertrophied ‘killing claw’ on pedal digit (D) II of the maniraptoran theropod Deinonychus (Paraves: Dromaeosauridae) is hypothesized to have been a predatory adaptation for slashing or climbing, leading to the suggestion that Deinonychus and other dromaeosaurids were cursorial predators specialized for actively attacking and killing prey several times larger than themselves. However, this hypothesis is problematic as extant animals that possess similarly hypertrophied claws do not use them to slash or climb up prey. Here we offer an alternative interpretation: that the hypertrophied D-II claw of dromaeosaurids was functionally analogous to the enlarged talon also found on D-II of extant Accipitridae (hawks and eagles; one family of the birds commonly known as „raptors“). Here, the talon is used to maintain grip on prey of subequal body size to the predator, while the victim is pinned down by the body weight of the raptor and dismembered by the beak. The foot of Deinonychus exhibits morphology consistent with a grasping function, supportive of the prey immobilisation behavior model. Opposite morphological trends within Deinonychosauria (Dromaeosauridae + Troodontidae) are indicative of ecological separation. Placed in context of avian evolution, the grasping foot of Deinonychus and other terrestrial predatory paravians is hypothesized to have been an exaptation for the grasping foot of arboreal perching birds. Here we also describe „stability flapping“, a novel behaviour executed for positioning and stability during the initial stages of prey immobilisation, which may have been pivotal to the evolution of the flapping stroke. These findings overhaul our perception of predatory dinosaurs and highlight the role of exaptation in the evolution of novel structures and behaviours.
Citace:
Fowler, D.W., Freedman, E.A., Scannella, J.B.& Kambic, R.E. (2011) – The Predatory Ecology of Deinonychus and the Origin of Flapping in Birds.
PLoS ONE 6(12): e28964.
Linhenykus monodactylus je zástupcem záhadného kladu Alvarezsauroidea a jediným známým neptačím dinosaurem s jediným funkčním prstem ruky. Osteologická studie ukazuje řadu přechodných znaků mezi parvikursoriny a alvarezsauroidy, kteří k tomuto kladu nepatří, některé z nich jsou ale rozšířeny více komplexně. Navíc se autoři zaměřili i na biogeografii a zjistili, že není podpora ani pro teorii čisté vikariance, ani čistého rozptylu pro rozšíření této skupiny v Jižní a Severní Americe a také Asii. Roli spíše hrály různé sbíhající se události uvnitř jednoho areálu kombinované s oběma faktory uvedenými výše a také místním vymíráním. K plnému rozlišení jejich biogeografické historie je také dosud málo materiálu.
Zdroj/abstrakt:
The alvarezsauroid Linhenykus monodactylus from the Upper Cretaceous of Inner Mongolia, China is the first known monodactyl non-avian dinosaur, providing important information on the complex patterns of manual evolution seen in alvarezsauroids. Here we provide a detailed description of the osteology of this taxon. Linhenykus shows a number of features that are transitional between parvicursorine and non-parvicursorine alvarezsauroids, but detailed comparisons also reveal that some characters had a more complex distribution. We also use event-based tree-fitting to perform a quantitative analysis of alvarezsauroid biogeography incorporating several recently discovered taxa. The results suggest that there is no statistical support for previous biogeographic hypotheses that favour pure vicariance or pure dispersal scenarios as explanations for the distributions of alvarezsauroids across South America, North America and Asia. Instead, statistically significant biogeographic reconstructions suggest a dominant role for sympatric (or ‘within area’) events, combined with a mix of vicariance, dispersal and regional extinction. At present the alvarezsauroid data set is too small to completely resolve the biogeographic history of this group: future studies will need to create larger data sets that encompass additional clades.
Citace:
Osteology of the alvarezsauroid Linhenykus monodactylus from the Upper Cretaceous Wulansuhai Formation of Inner Mongolia, China, and comments on alvarezsauroid biogeography. Xing Xu, Paul Upchurch, Qingyu Ma, Michael Pittman, Jonah Choiniere, Corwin Sullivan, David W. E. Hone, Qingwei Tan, Lin Tan, Dong Xiao, and Fenglu Han Acta Palaeontologica Polonica in press – available online 13 Dec 2011.
Osteodermy střídajících se plátů a koncových párových ostnů jsou pro ptakopánvého dinosaura typické. Zatímco studie na funkci a histologické znaky byly v minulsoti hojné, málo je dosud známo o změnách těchto struktur během vývoje. Autoři při studii využili právě různá vývojová stadia tohoto dinosaura. Trny juvenilních jedinců a subadultů ukazují tenkou kůru a silnou mřížkovou kost a jejich pláty pak rozsáhlou síť prokrvení, která je vidět i u starých jedinců. Trny těchto ´starců´ pak mají narozdíl od jejich plátů silnou kůru a velký páteřní kanál. U plátů i trnů je pak patrná vysoce prokrvená tkáň, u mladých jedinců s hustými mineralizovanými vlákny, u starých jedinců pak jsou ostny více kompaktní a remodelované, což může souviset s jejich zesilováním. Pláty starých jedinců pak také ukazují značnou remodelaci a linie zastavení růstu, ale jen omezenou kompaktaci. Je tak zřejmé, že načasování funkcí obou těchto struktur je odlišné. Prokrvení velkých půátů napovídá jejich vizuální či termoregulační funkci, zatímco silná kůra ostnů u starých jedinců naznačuje jejich funkci jako zbraní či obranných struktur, získané ovšem pozdě ve vývoji.
Zdroj/abstrakt:
The dinosaur Stegosaurus is characterized by osteoderms of alternating plates and terminal paired spikes. Previous studies have described the histological features and possible functions of these osteoderms. However, ontogenetic changes are poorly documented. In this study, the ontogenetic changes of the osteoderms are examined using eight different ontogenetic skeletons (a juvenile, a subadult, a young adult, and five old adults based on the cortical histology of their body skeletons). The juvenile plate and subadult spike show thin cortex and thick cancellous bone. The young adult plates have an extensive vascular network, which is also seen in old adults. Old adult spikes are different from old adult plates in having a thick cortex and a large axial channel. The cortical histology, in both plates and spikes, show well-vascularized bone tissue consisting of dense mineralized fibres in young adult forms. In old adult forms, the bone tissues in the spikes become more compact and are extensively remodelled. This might contribute to the structural reinforcement of the spikes. The plates in old adult forms also show extensive remodelling and lines of arrested growth, but only limited signs of compaction. The timing for acquisition of features seen in old adults is different between plates (an extensive vascular network in the young adult) and spikes (a thick cortex with a large axial channel in old adults). The result suggests that the timing for plate and spike functions is different. The extensive vascular networks seen in large plates suggest their function is for display and/or thermoregulation. The thick cortical bone of spikes of old adults suggests that spikes acquire a weapon function for defence ontogenetically late.
Citace:
SHOJI HAYASHI, KENNETH CARPENTER, MAHITO WATABE and LORRIE A. MCWHINNEY (2011) – Ontogenetic histology of Stegosaurus plates and spikes. Palaeontology (advance online publication).
Studie je další z řady analýz aerodanymiky teropoda – dromaeosaurida druhu Microraptor gui, jenž vyvinul mezi teropody neobvyklý čtyřkřídlý model s křídly předních i zadních končetin. Cílem je objasnit designový model těchto plachtících forem, což přinese i řadu informací pro evoluční biology, zkoumající let u těchto ptačích předků. Byla využita řada veličin, jako vztlak, tah, boční síly či momenty kymácení, otáčení aj.na modelech v aerodynamických tunelech, které mohou výrazné přispět k odhadům aerodynamických výkonů těl různých tvarů, velikostí, tuhosti, povrchu aj. Z poměrů vztlaku a tahu mikroraptora je zřejmé, že měl podobný výkon při plachtění jako dnešní létající veverky a že na na něj různé předpokládané polohy zadních končetin měly jen malý vliv. Vztah orientace těla a pohyb vzduchu za zvířetem pak do značné míry předurčoval snadnost manévrování.
Zdroj/abstrakt:
Aerodynamic studies using physical models of fossil organisms can provide quantitative information about how performance of defined activities, such as gliding, depends on specific morphological features. Such analyses allow us to rule out hypotheses about the function of extinct organisms that are not physically plausible and to determine if and how specific morphological features and postures affect performance. The purpose of this article is to provide a practical guide for the design of dynamically scaled physical models to study the gliding of extinct animals using examples from our research on the theropod dinosaur, Microraptor gui, which had flight feathers on its hind limbs as well as on its forelimbs. Analysis of the aerodynamics of M. gui can shed light on the design of gliders with large surfaces posterior to the center of mass and provide functional information to evolutionary biologists trying to unravel the origins of flight in the dinosaurian ancestors and sister groups to birds. Measurements of lift, drag, side force, and moments in pitch, roll, and yaw on models in a wind tunnel can be used to calculate indices of gliding and parachuting performance, aerodynamic static stability, and control effectiveness in maneuvering. These indices permit the aerodynamic performance of bodies of different shape, size, stiffness, texture, and posture to be compared and thus can provide insights about the design of gliders, both biological and man-made. Our measurements of maximum lift-to-drag ratios of 2.53.1 for physical models of M. gui suggest that its gliding performance was similar to that of flying squirrels and that the various leg postures that might have been used by M. gui make little difference to that aspect of aerodynamic performance. We found that body orientation relative to the movement of air past the animal determines whether it is difficult or easy to maneuver.
Citace:
Koehl, M. A. R., Evangelista, Dennis & Yang, Karen (2011) – Using Physical Models to Study the Gliding Performance of Extinct Animals. Integrative and Comparative Biology 51(6): 1002-1018(17).
Autoři oznamují nález dvou obrovských obratlů a části stehenní kosti ze souvrství Ojo Alamo (člen Naashoibito, svrchní křída, maastricht) z amerického státu Nové Mexiko. Jeden z obratlů, posteriorní krční, je velikostí porovnatelný s argentinským puertasaurem, titanosaurem velikosti argentinosaura, snad i větším, i když jeho materiál je velmi nekompletní. Značí to tak, že právě Alamosaurus sanjuanensis, kterému je materiál přisuzován, byl největším sauropodem z území Severní Ameriky a jedním z největších na světě vůbec. Typový materiál je postaven na fosiliích nedospělce. což ovlivňuje i kladistické analýzy.
Zdroj/abstrakt:
Argentinosaurus (Cenomanian, Argentina) is generally accepted as being the largest dinosaur so far discovered and is one of several giant titanosaurian sauropods known from the Upper Cretaceous of South America and Asia, but surprisingly not from North America. Here we present the first evidence of giant titanosauriansauropods from the Upper Cretaceous of North America: two enormous vertebrae and a partial femur, from the Naashoibito Member of the Ojo Alamo Formation, New Mexico, and referred to Alamosaurus sanjuanensis. One of the new vertebrae, a posterior cervical, is comparable in size to a posterior cervical described for Puertasaurus: an Argentinosaurus−sized titanosaurian from the Maastrichtian of Argentina. This makes A. sanjuanensis the largest dinosaur from North America, and among the largest in the world. These findings indicate that A. sanjuanensis is diagnosed based on immature remains, which may have implications for cladistic analyses.
Citace:
Denver W. Fowler and Robert M. Sullivan (2011) – The first giant titanosaurian sauropod from the Upper Cretaceous of North
America. Acta Palaeontologica Polonica 56 (4), 2011: 685-690.
Nový rod a druh rohatého dinosaura, Spinops sternbergorum, vděčí za svůj ´zrod´ studiu exemplářů, nedotčených po dobu zhruba století v prostorách londýnského muzea přírodní historie. Byly objeveny již roku 1916 ve známých kostních lůžkách v Dinosaur Provincial Park v kanadské provincii Alberta známým klanem hledačů fosilií, Charlesem H. Sternbergem a jeho synem Levim. Muzeum bylo s kvalitou fosilií nespokojeno a ty tak zůstaly přehlíženy po dobu více než 90 let. Zvíře asi velikosti velkého býka s hmotností přes tunu a délkou asi 6-7 m žilo v období svrchnokřídového stupně kampánu, před asi 76-74 miliony let. Klasické hákovité čelisti se zobanem umožňovaly zpracovávání tuhé rostlinné potravy, typickým byl i štítovitý límec a lebeční ornamentace se pohybuje někde mezi blízkými příbuznými, centrosaurem a styrakosaurem. Právě na tu působil přírodní výběr asi výlučně, jak zmiňují i autoři studie. Měl pár rohů tvaru banánů, které se zahýbaly dopředu přes límec a dva další velké rohy na středové ose, mířící nazad (viz i ilustrace zdola).
Model hlavy ceratopa druhu Spinops sternbergorum. Copyright: Dmitry Bogdanov 2011.
Zdroj (obrázek i text):
http://www.cmnh.org/site/ResearchandCollections/VertebratePaleontology/Announcements/Spinops.aspx
Citace:
Farke, A. A., M. J. Ryan, P. M. Barrett, D. H. Tanke, D. R. Braman, M. A. Loewen, and M. R. Graham. 2011. A new centrosaurine from the Late Cretaceous of Alberta, Canada, and the evolution of parietal ornamentation in horned dinosaurs. Acta Palaeontologica Polonica 56(4).
Jihoafrický paleontolog Theagarten Lingham-Soliar patří k odpůrcům teorie, že integumentární struktury čínského teropoda druhu Sinosauropteryx prima a dalších dinosaurů představují skutečně protopeří a tedy důležitý evoluční článek ve vývoji moderního ptačího peří a letové funkce. Již v roce 2007 publikoval studii, jež rozvířila paleontologické vody a v níž označil tyto struktury na degradovaná vlákna kolagenu. Na základě studia dvou exemplářů tohoto dinosaura – NIGP 127587 a GMV 2124, autor znovu označuje údajné protopeří jako součást kompozitní tkáně a i to, že jeho ocas končil v unikátní, hladce ohraničené, lopatkovité struktuře. Autor se zabývá také posmrtnými procesy – tafonomií – těchto dinosaurů, kteří pravděpodobně zahynuli v blízkosti jezera. Existují zde důkazy kolonizace jejich mršin bezobratlými, spíše než predace či mrchožroutství, zhruba se střední měrou rozkladu, který byl částečně zastaven pohřbením mršiny nanejvýše několik dní po smrti. Forenzní rekonstrukce fází vedoucích ke smrti zvířete ukazuje na to, že vnější dorzálně orientované měkké tkáně jsou spíše pozůstatky jednotného hřebenu než individuálními, volnými protopery.
Zdroj/abstrakt:
Among the spectacular dinosaur fossils reported from the Jehol Group of northeastern China is the most celebrated, Sinosauropteryx, which continues to excite interest in questions concerning feather origins–most recently with alleged identifications of melanosomes and colour in its integumental structures, which proved unfounded. The crucial significance of Sinosauropteryx is undoubtedly the focus on its basal theropod status and potentially pivotal position in informing models of the early evolutionary origin of modern feathers. On the basis of new evidence in Sinosauropteryx NIGP 127587 and GMV 2124, it is shown here that the alleged protofeathers were not free filaments but part of a composite tissue. It is shown that the tail terminates in a unique, smoothly edged, spatula-shaped structure. The dinosaurs died in the vicinity of a lake. For the first time, the taphonomy of Sinosauropteryx is investigated on the basis of aboveground decomposition experiments on living animals so as to get a better understanding of conditions preceding the death of the animal, its death, decomposition and finally preservation of soft tissue as manifested in the fossil. The signs point strongly to invertebrate colonization of the carcass of Sinosauropteryx rather than vertebrate predation or scavenging, with moderate decay associated with the purge fluids while major decay was forestalled by burial, at most a few days after death. Lastly, a theory that the opisthotonic posture of fossils such as Sinosauropteryx NIGP 127587 occurred perimortem as a consequence of neural spasms provides the basis for a forensic reconstruction of the stages leading to the dinosaur’s death and the final preserved position of the external, dorsally preserved soft tissue, which proves to be more consistent with a uniform crest than individual, free protofeathers.
Citace:
Theagarten Lingham-Soliar („2011“) – The evolution of the feather: Sinosauropteryx, life, death and preservation of an alleged feathered dinosaur. Journal of Ornithology (advance online publication).
Hned dva noví zástupci ptakopánvých rohatých dinosaurů – ceratopsidů – jsou popsáni na základě nekompletních zubních kostí ze svrchnokřídových souvrství Dinosaur Park (kampán) a Milk River (santon) z kanadské Alberty. Oba jsou zástupci kladu Leptoceratopsidae. Unescoceratops koppelhusae má unikátní tvar zubů v této čelisti a Gryphognathus morrisoni je pak se stářím 83 milionů let nejstarším známým zástupcem tohoto kladu a zároveň nejmenším dospělým ceratopem z území Severní Ameriky.
Zdroj/abstrakt:
Two new leptoceratopsid neoceratopsians are described based on partial dentaries collected from the Dinosaur Park (Campanian) and Milk River (Santonian) formations of Alberta. The new Campanian taxon [Unescoceratops] has a unique dentary tooth shape not shared by other leptoceratopsid taxa, which has implications for the evolution of the Leptoceratopsidae. The Santonian specimen [Gryphognathus] represents the oldest known leptoceratopsid (~83 Ma), and probably represents the smallest adult-sized ceratopsian known from North America.
Citace:
Michael J. Ryan, David C. Evans, Philip J. Currie, Caleb M. Brown & Don Brinkman („2011“ [2012]) – New leptoceratopsids from the Upper Cretaceous of Alberta, Canada. Cretaceous Research (advance online publication).
jirimbloguje 