John Ostrom

Portrét legendárního novátora dinosauří paleontologie

Každý, kdo se někdy hlouběji zajímal o paleontologii obratlovců, zejména pak dinosaurů, musel slyšet jméno John Ostrom. Přestože letos uplynuly již čtyři roky od jeho smrti, nebude toto jméno v paleontologické veřejnosti nikdy zapomenuto, a také proto jsem se rozhodl vám tuto legendární osobnost představit prostřednictvím tohoto profilu.

Deinonychus antirrhopus – Ostromův osudový dinosaur. Zdroj: http://www.inhandmuseum.com/.

John H. Ostrom se narodil 18. února 1928 v New Yorku a zde také studoval místní Union College. Vyrůstal ve městečku Schenectady ve státě New York. Jeho kariéře paleontologa zpočátku nic nenapovídalo – Ostromův otec byl fyzik a syn chtěl původně jít v jeho šlépějích. Názor radikálně změnil po přečtení klasického díla The Meaning of Evolution legendárního teoretika moderní evoluční syntézy George Gaylorda Simpsona. Teprve poté se John Ostrom rozhodl zasvětit život právě paleontologii – přihlásil se na Columbia University, kde byl jeho spolužákem jiný pozdější slavný paleontolog, Edwin Harris Colbert. V roce 1952 se oženil s Nancy Grace Hartmanovou (zemř. 2003), se kterou měl dvě dcery, Karen a Alicii. Po absolvování univerzity se dal Ostrom na učitelskou dráhu – jeden rok učil na Brooklyn College, dalších pět na Beloit College, aby se poté, v roce 1961, přesunul do instituce, která ho proslavila nejvíce – a sice Yaleské univerzity, kde se stal emeritním kurátorem paleontologie obratlovců (až do roku 1992) ve zdejším famózním Peabody Museum of Natural History s jeho rozsáhlými dinosauřími sbírkami (zejména pak rohatých dinosaurů), založenými ve druhé polovině 19.století legendárním Othnielem Charlesem Marshem a později významně rozšířenými Richardem Swannem Lullem či Johnem Bellem Hatcherem. Vzdělání si doplnil také v geologii, což byl obor, ve kterém rovněž exceloval. Již roku 1963 publikoval studii, ve které výrazně polemizoval se zastaralými názory na dinosaury coby plazy v klasickém slova smyslu – nález, který by tyto novátorské myšlenky potvrdil, měl přijít již záhy.

John Ostrom na yaleské univerzitě. Zdroj: http://www.sciencemag.org/.

V letech 1962-1967 uskutečnilo muzeum expedice do bighornské pánve ve Wyomingu a Montaně. V roce 1964 byl při jedné z těchto expedic pod Ostromovým vedením objeven ve spodnokřídových sedimentech souvrství Cloverly v Montaně objeven teropodní dinosaur, kterého Ostrom sám v roce 1969 popsal pod názvem Deinonychus antirrhopus (v roce 1970 pak pojmenoval ještě nodosaurida druhu Sauropelta edwardsorum a ornitopoda Tenontosaurus tilletti ze stejného souvrství). To byl osudový nález, který obrátil naruby nejen Ostromův život. Detailním dlouholetým studiem tohoto teropoda, patřícího do linie dromaeosauridů, Ostrom zjistil, že tento tvor byl adaptován pro bytostně aktivní život a lov, že šlo o velmi rychlé, agilní a nebezpečné zvíře, tím spíše, že pravděpodobně bylo schopno útoky koordinovat (i když o tom, zda všichni jedinci deinonycha, nalezení nedaleko kostry ornitopoda tenontosaura, na něj také skutečně útočili, se vedly a stále vedou debaty). To bylo v přímém rozporu s tehdejším převažujícím náhledem na dinosaury coby tvory studenokrevné, pasívní a pomalé, v podstatě jakési evoluční omyly, které zmizely ze scény tehdy, když se objevili tvorové dokonalejší – savci. Ostrom tak navázal téměř po stu letech na myšlenky, které v 60. letech 19.století rozvinul na základě objevu archaeopteryga Darwinův "buldok" Thomas Henry Huxley, který již tehdy poukazoval na fakt, že dinosauři měli svou fyziologií mnohem blíže ptákům, než klasickým plazům. Od aktivního života dinosaurů už byl jen krůček k dalším vpravdě revolučním myšlenkám – takový aktivní život vyžadoval zcela jistě teplokrevnost a tedy vysokou metabolickou úroveň, tedy adaptaci, kterou disponují právě ptáci a savci. Ostrom navíc detailně studoval právě archaeopteryga (v letech 1970 a 1972 vyšly jeho studie o tzv. haarlemském exempláři, který byl původně chybně klasifikován coby Pterodactylus crassipes a ležel v podstatě zapomenut v nizozemském Teylersově muzeu v Haarlemu; ve skutečnosti se jednalo o vůbec první exemplář archaeopteryga, nalezený již roku 1855 – Ostrom tak zde má významou zásluhu na jeho "znovuzrození". V roce 1978 vtipně glosoval v rozhovoru pro Washington Post, že mu identifikace trvala 15-20 vteřin.) a nemohl si tak nevšimnout až zarážející podoby jeho kostry s deinonychem, zejména v hrudním pletenci, končetinách, pánvi, ale i lebce; celkem identifikoval 22 významných podobností. V letech 1975 a 1976 vyšly jeho dnes již klasické zeširoka pojaté studie, týkající se právě jeho osteologie a fylogeneze; Ostrom se zde široce zaobírá i letovou funkcí a jejím vývojem. Patřil k zastáncům přízemní teorie vzniku letu (druhou hlavní teorií je teorie stromová, více viz také článek o archaeopterygovi ze srpna letošního roku na tomto blogu) Ostrom si čím dál více uvědomoval, že ptáci jsou přímými potomky malých teropodních dinosaurů, se kterými měli společného předka, a že jsou tedy v podstatě dinosaury, kteří přežili K/T – poprvé toto veřejně proponoval v roce 1973. To byla vpravdě revoluční myšlenka, která ve své době vzbudila řadu podrážděných reakcí; následující desetiletí, zejména pak senzační nálezy čínských opeřených teropodů ve druhé polovině 90.let 20.století však Ostromovy závěry potvrdila téměř dokonale – Ostrom opeření u dinosaurů dlouhodobě predikoval, nabízel jejich odvážná zpodobnění v aktivních pozicích, v opeřené podobě, s ocasy tahanými nikoli po zemi, ale vztyčenými, a nálezy prvních "opeřenců" z Číny přijal s velkým osobním zadostiučiněním. V roce 1997 se ještě sám vydal do Číny v jednom ze svých posledních výjezdů do terénu, aby se osobně přesvědčil o skvělých nálezech, které potvrdily správnost jeho celoživotní práce (intenzívně studoval mj. kaudipteryga). Ostrom měl však i celou řadu nadšených následovníků (např. Petera Galtona, ale také Armanda de Ricqlese), mezi nimiž nejvíce vyčnívala excentrická osobnost jeho studenta Roberta T. Bakkera, který byl s Ostromem naladěn na zcela stejnou vlnu a ve svém revolučním článku Dinosaur Renaissance, uveřejněném v dubnovém čísle magazínu Scientific American v roce 1975 navrhl ptáky (Aves) podřadit pod podřád Dinosauria. Uvedl i řadu přesvědčivých důvodů pro teplokrevnost dinosaurů a i když ne všechny se v průběhu let beze zbytku potvrdily (někdy měl v zápalu boje Bakker tendenci zacházet až do extrémů, např. v odhadech dinosauřích rychlostí nebo v jejich zobrazování), hlavní body, na které svůj názor postavil, už dnes může málokdo zpochybnit. Ostrom také na základě studia sérií stop hadrosaura předpověděl stádní chování těchto dinosaurů, a tedy mnohem sofistikovanější sociální chování, než se do té doby připouštělo; i Jack Horner, který původně s Ostromem a Bakkerem spíše nesouhlasil, byl nucen na základě svých senzačních objevů dinosauřích vajec a hnízd po létech většinu jejich názorů potvrdit. Po jeho smrti ho označil za zřejmě nejvlivnější osobnost dinosauří paleontologie uplynulého století.

Robert T. Bakker – Ostromův nejznámější žák. Zdroj: http://www.burpee.org/.

Ostromovy názory výrazně ovlivnily i Michaela Crichtona, autora Jurského parku, a samozřejmě i tvůrce filmové podoby, kde byli velociraptoři (ve skutečnosti spíše právě deinonychové) zpodobněni právě podle nových poznatků a názorů paleontologie s Ostromem v čele. I když řada aspektů jejich sociálního chování a inteligence je ve filmu přehnaných, bylo to pro Ostroma nejlepší vyznamenání. V roce 1999 pak symbolicky předsedal i sympóziu v Yale právě na téma fylogeneze teropodů a původu ptáků. Za svou práci dostal Ostrom řadu ocenění, mezi nimi německou Humboldtovu medaili, cenu Guggenheimovy nadace nebo Haydenovu pamětní geologickou cenu od Akademie přírodních věd. Řada dinosaurů vzdává svým druhovým jménem tomuto velikánovi poctu – mezi nimi např. Rahonavis ostromi, Utahraptor ostrommaysi či nedávno popsaný Tianyuraptor ostromi.

Ostrom je autorem mnoha desítek vědeckých studií, byl editorem American Journal of Science a rovněž vědeckých magazínů Postilla a Bulletin, vydávaných Yale Peabody Museum. Byl rovněž prezidentem Society of Vertebrate Paleontology (1969-70). Byl autorem či apoluautorem mnoha knih a skript, namátkou např. Marsh´s Dinosaurs: The Collections from Como Bluff, Dinosaurs (Biological Readers), Discovering Dinosaurs in the Old West: The Field Journals of Arthur Lakes, A Child´s Book of Prehistoric Animals (na té se spolupodílel i E. H. Colbert), The Age of Reptiles atd.

John Ostrom zemřel 16. července 2005 v Litchfieldu ve státě Connecticut po dlouhodobých potížích spojených s Alzheimerovou chorobou. Měl štěstí, že nejenže nahlédl do úžasného světa dávno vyhynulých živočichů, kteří ovládali suchozemské ekosystémy po dobu asi 160 milionů let, ale otevřel nám zcela jiný pohled na ně, což v jeho době nebylo vůbec samozřejmé. Může se tak právem zapsat mezi to nevelké procento vyvolených, kteří o sobě mohli prohlásit, že dějiny paleontologie nejen psali, ale přepsali. I proto na jeho myšlenky, dnes brané jako zcela samozřejmé, nezapomeneme.

John Ostrom a jeho osudový dinosaur – Deinonychus antirrhopus, vpravo fosilie přední končetiny teropoda Rahonavis ostromi, jednoho z těch, který byl po něm pojmenován a svým ptačím vzezřením nejlépe potvrzuje jeho myšlenky. Zdroj: Yale University, http://www.flickr.com/, http://www.harunyahya.com/, http://www.dinosauria.com/.

Zdroje:

http://en.wikipedia.org/wiki/John_Ostrom

http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2005/07/21/AR2005072102218.html

http://www.guardian.co.uk/science/2005/jul/27/obituaries.guardianobituaries

http://www.absoluteastronomy.com/topics/John_Ostrom

http://opa.yale.edu/news/article.aspx?id=2240

http://dinosaurs.about.com/od/famouspaleontologists/p/johnostrom.htm

http://trilobiteclothing.blogspot.com/2008/03/ostrom-deinonychus-and-dinosaurs-of.html

Citace:

Ostrom, J. H. (1969). "Osteology of Deinonychus antirrhopus, an unusual theropod from the Lower Cretaceous of Montana". Peabody Museum of Natural History Bulletin 30: 1-165.

Ostrom, J.H. 1970: Archaeopteryx: Notice of a "new" specimen. Science 170: 537-538.

Ostrom, J.H. 1973: The ancestry of birds. Nature 242: 5393.

Ostrom, John H. (1974). " The Pectoral Girdle and Forelimb Function of Deinonychus (Reptilia: Saurischia) : A Correction". Postilla, Peabody Museum of Natural History Bulletin , 165:1-11.

Ostrom, J.H. 1974: Archaeopteryx and the origin of flight. Quart. Rev. Biol. 49: 27-47.

Ostrom, J.H. 1975b: On the origin of Archaeopteryx and the ancestry of birds. Proc. Centre Nat. Rech. Sci. Collog. Int. 218 pp. 519-532.

Ostrom, J.H. 1976b: Archaeopteryx and the origin of birds. Biol. J. Linn. Soc. 8: 91-182.