Neotřelý pohled na starou problematiku…
Studie, publikovaná online v žurnálu Acta Paleontologica Polonica (odtud je také volně stažitelná – viz odkaz dole) autorů Mikea Taylora, Matta Wedela a Darrena Naishe, nabízí zajímavý a vcelku neotřelý pohled na mechaniku hlavového a krčního regionu sauropodů – nejmohutnějších známých dinosaurů. Názory na toto téma prošly v průběhu desetiletí mnoha proměnami, v závislosti na úrovni našich znalostí této problematiky a množství dostupného fosilního materiálu.
V dřevních dobách paleontologie a tedy i dinosauří paleorekonstrukce byli sauropodi zobrazováni s krky výrazně se zvedajícími. Martin (1987) v podstatě nastartoval novou éru, když zobrazil sauropoda cetiosaura s krkem téměř v horizontální poloze s argumentem nižší flexibility meziobratlových krčních spojů. Stevens a Parrish v roce 1999 pak na tento trend navázali prostřednictvím revolučního softwaru s názvem DinoMorph, s jehož pomocí zobrazili známé sauropody apatosaura a diplodoka se závěry podobnými Martinovým, s odkazem na omezenou pohyblivost krku těchto diplodocidů.
Autoři poukázali na to, že od roku 1999 se objevilo jen málo novýchnázorů na tento problém; i když závěry Stevense a Parrishe nezůstaly bez reakcí, které jejich pohled více či méně odmítaly (Upchurch 2000, Christian & Dremski 2007, Paul). Zároveň ale nabídli vlastní alternativní náhled na věc – a to za pomoci srovnání s recentním živočichem, konkrétně králíkem. Ten má krk natolik vertikálně položen, že se v jisté pozici dokonce stáčí nepatrně zpět, směrem k tělu (viz také Vidal 1986, který prováděl rovněž porovnání s jinými žijícími savci, včetně guinejského prasete, kuřat, opic a člověka).
Autoři, inspirováni krční posturou králíka, se tady pokusili implikovat takovou posturu krku právě pro sauropody, a to i na základě přirovnání k nejbližším žijícím příbuzným – teplokrevným ptákům, jejichž krk se rovněž nachází v téměř vertikální pozici. Krk by tak pozici směřoval při normální funkci téměř vertikálně vzhůru, jeho střední část by byla relativně tuhá, docházelo by k maximálnímu natahování při spojení krku a hřbetu a k maximální flexi při spojení krku a hlavy; tyto spoje by zároveň hrály hlavní roli při zvedání i následném klesání krku. Je nepravděpodobné, že by sauropodi drželi krk v neutrální pozici – mnohem pravděpodobnější je varianta, že ho zvedali do značné výše nad horizontální rovinu tak, že proximální krční obratle byly zdviženy na nejvyšší dosažitelnou míru, jak dokazuje i ilustrace krku sauropoda druhu Diplodocus carnegii níže (zdrojem je studie):
Tento závěr, který má jistě za cíl vyvolat i adekvátní debatu na toto téma, samozřejmě nevylučuje možnost pohybu krku směrem dolů v případě potřeby; pokud by toto nebylo možné, nemohli by sauropodi např. ani pít. Je ale zřejmé, že většinu času trávili právě s touto krční posturou, což je jistě v kontrastu se závěry Martina, Stevense a Parrishe a spíše se přibližuje ke starým studiím "klasiků" Osborna, Janensche či Mooka.
Zdroj:
http://svpow.wordpress.com/2009/05/27/sauropods-held-their-necks-erect-just-like-rabbits/
Volně stažitelná studie zde:
jirimbloguje 
Napsat komentář