Další zajímavý střípek do mozaiky života druhohorních ptáků
Nejstarší známý prapták, Archaeopteryx litographica, objevený ve druhé polovině 19. století v Německu, zřejmě slyšel na podobné úrovni, jako dnešní jeho ptačí potomek – pštros emu. Potvrzuje to nová studie, publikovaná nyní v žurnálu Proceedings of the Royal Society B.
Autoři studie, paleontologové a biologové v Londýna, Mnichova a Ohia, analyzovali, zda z přítomnosti kochleárního kanálu (jde o část tzv. hlemýždě a orgán sluchu, ležící ve vnitřním uchu) lze dovozovat schopnost sluchu. K analýze byla použita skupina 59 druhů recentních ptáků a plazů, mezi nimi sova pálená, emu, aligátor a želva polévková. Ptáci, jejichž kochleární kanál je relativně delší než u plazů, mívají také lepší schopnosti vokalizace a sluchu. Zvýšená délka tohoto kanálu navíc u savců a ptáků často indikuje komplexní hlasovou komunikaci, život v sociálních skupinách či dokonce výběr areálu (živočichové obývající uzavřené areály, např. lesy, kde byla zraková schopnost méně efektivní, vyvinuli dokonalejší schopnosti vokalizace, živočichové žijící ve velkých skupinách rovněž potřebovali komplexnější komunikační systém); sluchová schopnost tak dle hlavního autora studie, dr. Stiga Walshe z londýnského Natural History Museum (NHM), přímo ovlivňuje chování. Dr. Paul Barrett (rovněž NHM), vysvětluje, že jedním ze zajímavých zjištění je, že délka tohoto kostěného kanálu obsahujícího tkáň se sluchovými senzory úzce souvisí s celkovými sluchovými schopnostmi. Výsledky se aplikovaly rovněž na vyhynulé ptáky a plazy a bylo mj. zjištěno, že archaeopteryx měl sluchový rozsah přibližně 2.000 Hz, což odpovídá zhruba dnešnímu pštrosovi emu, který se v tomto ohledu mezi ptáky nalézá spíše na nižší úrovni. Potvrzuje to tak skutečnost, že archaeopteryx byl více podobný ptákům, nežli plazům, i přes některé jeho výrazně plazí znaky (např. zuby). I jeho sluchové ústrojí pak bylo vyloženě "ptačí", což potvrzuje i Angela Milner, rovněž z NHM; to rozšiřuje naše dosavadní znalosti – dosud jsme věděli, že toliko jeho ústředí rovnováhy bylo podobné ústředí ptačímu.
Dosud odborníci pouze odhadovali způsob vnímání zvuků zkoumáním lebek (často ovšem poškozených), zejména pak na základě velikosti mozkových regionů, ovládajících sluchové ústrojí a tím i schopnost sluchu. Moderní počítačová tomografie umožnila autorům velmi věrně rekonstruovat anatomii vnitřího ucha u řady nedotčených exemplářů ptáků a plazů.
Zdroje:
http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/7828188.stm
http://www.nerc.ac.uk/press/releases/2009/01-emu.asp
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/19141427?dopt=Abstract
Abstrakt:
Proc Biol Sci. 2009, Jan 13.
Inner ear anatomy is a proxy for deducing auditory capability and behaviour in reptiles and birds.
Walsh SA, Barrett PM, Milner AC, Manley G, Witmer LM.
Department of Palaeontology, The Natural History Museum, London SW7 5BD, UK.
Inferences of hearing capabilities and audition-related behaviours in extinct reptiles and birds have previously been based on comparing cochlear duct dimensions with those of living species. However, the relationship between inner-ear bony anatomy and hearing ability or vocalization has never been tested rigorously in extant or fossil taxa. Here, micro-computed tomographic analysis is used to investigate whether simple endosseous cochlear duct (ECD) measurements can be fitted to models of hearing sensitivity, vocalization, sociality and environmental preference in 59 extant reptile and bird species, selected based on their vocalization ability. Length, rostrocaudal/mediolateral width and volume measurements were taken from ECD virtual endocasts and scaled to basicranial length. Multiple regression of these data with measures of hearing sensitivity, vocal complexity, sociality and environmental preference recovered positive correlations between ECD length and hearing range/mean frequency, vocal complexity, the behavioural traits of pair bonding and living in large aggregations, and a negative correlation between ECD length/rostrocaudal width and aquatic environments. No other dimensions correlated with these variables. Our results suggest that ECD length can be used to predict mean hearing frequency and range in fossil taxa, and that this measure may also predict vocal complexity and large group sociality given comprehensive datasets.
jirimbloguje 
Napsat komentář