Jedna z nejsofistikovanějších studií o dinosauří anatomii za poslední dobu
Na doslova neprobádanou půdu vstoupil v další ze studií, publikovaných v aktuálním čtvrtém vydání Journal of Vertebrate Paleontology, paleontologové Casey M. Holliday a Lawrence M. Witmer – rozhodli se prozkoumat z více úhlů kraniální (lebeční) pohyblivost dinosaurů a procesy, které ji ovlivňují. Důraz pak byl kladen zejména na intrakraniální (vnitrolebeční) pohyblivost.
Různé formy této intrakraniální mobility (streptostyly, pleurokineze, prokineze – tedy pohybové mechanismy úzce související s činností čelistního svalstva a tedy např. i silou čelistního stisku) byly a jsou předpokládány u mnoha druhů dinosaurů. Adaptacemi, ze kterých byla přítomnost těchto pohybových mechanismů dovozována, byla např. různá vnitrolebeční kloubení, např. za pomoci synoviální blány (zahrnující tzv. bazální a ušní kloubení) a dále ad hoc vytvářené posuvné kluzné klouby, mnohé bez jakékoli paralely u recentních obratlovců. O natahovačích – tedy svalech, které poskytují sílu k pohybu v těchto kloubeních, nám prakticky není nic známo a nebyla jim dosud věnována žádná pozornost. Také z obecného pohledu lze říci, že funkčním mechanismům a vývoji tohoto fyzikálního pohybu u dinosaurů se dosud nevěnovala žádná studie, a tudíž tato problematika zůstává nejasná. Na základě analýzy struktury svalstva i skeletu některých současných diapsidů a některých druhů dinosaurů, a to za účelem získání a vyhodnocení morfologické podpory pro odvozování míry této lebeční hybnosti. Pro její přesnější zjištění byla vybrána čtyři kritéria (která jsou ale sama o sobě pro odvození její míry nedostačující) – z nich dvě – synoviální ušní a také bazální kloubení – jsou u dinosaurů přítomna téměř univerzálně, a většina taxonů si udržuje svaly – natahovače. Naproti tomu většina dinosaurů, narozdíl od dnešních ptáků a šupinatých plazů, postrádá kinematické vazby umožňující pohyb (redukovaná spánková a patrová členění, pomocné zóny ohybu). Z toho tedy plyne, že bazální a ušní kloubení a také přítomnost natahovačů jsou plesiomorfiemi diapsidních plazů, naproti tomu vzhledem k absenci kinematických vazeb je většina současných formulací, týkajících se míry neptačí dinosauří hybnosti, problematická. Trvalá synoviální kloubení by rovněž mohla být představována chrupavčitými strukturami, které urychlují lebeční růst při vývoji (ontogenezi).
m
Schéma rozložení plesiomorfií a apomorfií u pokročilých plazů – amniotů. Zdroj: http://musom.marshall.edu/anatomy/holliday/Kinesis/kinesis.htm
Abstrakt:
Casey M. Holliday and Lawrence M. Witmer – Cranial Kinesis in Dinosaurs: Intracranial Joints, Protractor Muscles, and Their Significance for Cranial Evolution and Function in Diapsids. Journal of Vertebrate Paleontology, Article: pp. 1073-1088.
Different forms of intracranial mobility, including streptostyly, pleurokinesis, and prokinesis, have been postulated for many dinosaurs. The basis for inferring kinesis typically has included the presence of presumably synovial intracranial joints (otic and basal joints) and various ad hoc ‚sliding joints‘ (many without modern parallels), whereas the protractor musculature that would have powered movement at these joints has received little attention. No study has reviewed the evidence underlying these inferences, and the functional mechanisms and evolution of kinesis among dinosaurs have remained unclear. We analyzed the relevant musculoskeletal structures in extant diapsids and extinct dinosaurs to evaluate in general the morphological support for inferences of cranial kinesis in dinosaurs. Four criteria (synovial otic joints, synovial basal joints, protractor muscles, and permissive kinematic linkages) were considered necessary but individually insufficient for the inference of kinesis. Assessing these criteria across dinosaurs reveals that synovial otic and basal joints are almost universally present (even in widely acknowledged akinetic taxa), and most taxa retained protractor musculature. However, unlike fully kinetic extant birds and squamates, almost all dinosaurs lacked the kinematic linkages that would have permitted movement (reduced palatal and temporal articulations, additional flexion zones). Thus, synovial basal and otic joints and protractor musculature are diapsid plesiomorphies, and, in the absence of permissive kinematic linkages, most formulations of nonavian dinosaur kinesis are currently problematic. Alternatively, persistent synovial joints may simply be cartilaginous sites that facilitate cranial growth during ontogeny.
Další zdroje:
http://musom.marshall.edu/anatomy/holliday/Kinesis/kinesis.htm
jirimbloguje 
Napsat komentář